Chvála ticha a zvuku
Ticho – tranquility, silence, silentio, silenzio, silencio, tišina… Tento opravdu mo¾ná nejbájeènìjší stav prostøedí, které nás obklopuje a ve kterém musíme ¾ít, má snad ve všech jazycích ještì celou øadu synonym, o èem¾ se ka¾dý mù¾e pøesvìdèit v libovolném slovníku. Je to jistì zcela oprávnìné, nebo» ticho není jen jedno, ale naopak – tich je nespoèet! A tak se mù¾e na první pohled zdát, ¾e chválit ticho je úkol snadný, nebo ¾e je to dokonce nošením døíví do lesa èi sov do Athén. Pravý opak je však pravdou, nemusí to být toti¾ vùbec snadné. Vezmìme to ale z gruntu!
Nejprve bychom si mìli pøipomenout, ¾e tak jako na naší milé zemìkoulièce vlastnì neexistuje absolutní klid, tak i tì¾ko hledáme absolutní ticho. Zvuk je toti¾ mechanické vlnìní, které se šíøí prakticky jakýmkoliv prostøedím a vyvolává sluchové vjemy u ¾ivých tvorù. Ticho je pak absolutní absence zvuku a to je mo¾né pouze ve vakuu.
A teï pozor! Abychom mohli mluvit o zvuku, musí být to vlnìní vytvoøeno nìjakým zdrojem, ale pak ještì musí existovat speciální receptor-pøijímaè, který to akustické vlnìní pøijímá. A tak zcela paradoxnì, i kdy¾ pøi samém vzniku vesmíru – pøi „velkém tøesku“ - musel být zcela jistì rámus doslova neslýchaný, nelze vlastnì ještì tak nìjak pøesnì mluvit o zvuku, nebo» ho nikdo a nic nemohl a nemohlo zaregistrovat! Rùzné podobné kravály a rámusy pak trvaly na naší Zemi nìkolik miliard let a o „plnohodnotném“ zvuku podle definice lze hovoøit, a¾ kdy¾ si první ¾ivoèiši vyvinuli sluchové orgány. Prostì tehdy pøišli pozemští ¾iváèkové na to, ¾e by bylo velmi prospìšné vyvinout si sluch, aby byli s pøedstihem informováni jak o pohybu mo¾né potravy, tak o pohybu predátorù, kteøí by je mohli se¾rat. A pøedstavte si, ¾e to bylo asi pøed 260 ti miliony let!
Jako obyèejnì Matka Pøíroda pøitom nekladla své fantazii meze, a tak rùzní tvorové si vyvinuli své sluchové orgány na nejnemo¾nìjších místech svého tìla. Nìkteré druhy hmyzu poslouchají tykadly, jiné druhy mají místo našeho ušního bubínku membrány na „holeních“ pøedních no¾ek a další na nejrùznìjších èástech tìla, vèetnì – s prominutím – na zadku!
Také my lidé nemáme uši jen proto, aby nám nespadl klobouk na nos, ale jsou to naše veledùle¾ité zvukové receptory. Pro nìkoho jsou uši navíc pøímo ozdobou hlavy – hned po u¾ zmiòovaném nose, jiný se za nì tøeba i stydí. Nìkomu uši sluší, nìkomu ménì, nìkteré naše drahé polovièky mají zejména ušní lalùèky pøímo vybízející k laskání a ¾u¾lání, i kdy¾ my sami máme tøeba ušiska jako karfiól. Ale zpìt k vìci! Proto¾e a jeliko¾ si my èlovíèkové zøejmì musíme komplikovat doslova všechno, pøisuzujeme jednotlivým zvukùm rùzná jména – od rámusu a¾ po rajskou hudbu. Co je chvályhodnìjší je snad jasné...
Tak – a teï s hrùzou zjiš»uji, ¾e stále pøipomínám pouze zvuk, tedy naprostý opak ticha, a pøitom hned na zaèátku jsem uvedl, ¾e i ticha jsou rùzná a je jich nespoèet. Pro èlovìka je na pøíklad ticho v prostøedí, kde se vyskytuje akustické vlnìní s ménì ne¾ šestnácti kmity a s více ne¾ asi dvaceti tisíci kmity za sekundu, nebo chcete-li za vteøinu. Podobnì jsou na tom i ptáci, zatímco rùzná zvíøata mají zejména horní hranici slyšitelnosti a tedy zaèátek ticha posunut. Na pøíklad psi asi na 50 000 a netopýøi dokonce a¾ na 100 000 kmitù za sekundu!
Ale to není všechno, na ticho se musíme podívat ještì i z jiné strany. Všichni dobøe víme, ¾e máme celou øadu tich, tu více, tu ménì chvályhodných, a musím polo¾it øeènickou otázku – jak zní název tohoto fejetonku? Tak¾e - hodno chvály je zcela jistì velebné ticho v kostele, s chválou bychom ale jistì váhali napøíklad u ticha jako v hrobì. Podobné je to pak u nìkdy zlovìstného ticha pøed bouøí, nebo hrozivého ticha po bitvì, která¾to ticha jsou na naši chválu asi také ponìkud problematická. Docela zajímavé je ale napøíklad takové ticho po pìšinì. A to jsem se dostal docela efektnì na jakýsi „oslí mùstek“ k samému závìru této ponìkud chatrné chvály.
Zejména my døíve narození jistì dáváme pøednost tichu pøed hlukem, proto¾e víme, ¾e ticho léèí – a zadarmo prosím! Nemù¾eme pochopit, ¾e souèasná omladina bez sluchátek na uších nedá ani ránu a neudìlá snad ani krok, zatím co my prcháme pøed smrtícími decibely, kam jen to je mo¾né a èasto se nám to ani nepovede.
Jako¾to tichošlápek samozøejmì nejsem hoden poeticky ani beletristicky popsat a chválit velebné „témìø ticho“ v pøírodì, narušené jen bublajícím potùèkem v lukách, tlukotem slavíka pod bílými obláèky v parném letním dni èi tichým šelestem vìtru a švitoøením lesního ptactva v korunách stromù, nemluvì u¾ o tichu vánoèní zasnì¾ené noci. Ka¾dopádnì já osobnì jako teplomil chválím nejvíce letní ticho nìkde v lese na mechu a tøeba i u mraveništì, abych mìl vle¾e co pozorovat!
Chvála ticha a zvuku