já píši vám - co mohu více? Svùj smutný pøíbìh chci Vám vyprávìt. Nechci ji¾ déle èekat, proto¾e slyším, jak mi v dálce zvoní hrana. Sedím sám jako bídník v prázdném pokoji. Venku svítí hvìzdy a zpívají si písnì kosmické. Na støechách okolních domù øíkají si mu¾i své veèerní šplechty.
Vedl jsem bì¾ný ¾ivot. Snad a¾ pøíliš. Všední, nudný, nezajímavý. Byl jsem líný a pasivní a ve vztahu ke své dívce tak nerozhodný, a¾ jsem si vyslou¾il pøezdívku Oblomov. Rodièe mé chování pøecházeli slovy, ¾e jsem pøece jen poøád dítì svého vìku a tøeba by mi neškodila menší zpovìï. Bohu¾el v chrámu Matky bo¾í nikdo nebyl, ani zvoník.
Šel jsem se tedy zeptat na radu svého kmotra, ale ani tam jsem nepochodil. Zastihl jsem pouze jeho známého, nìjakého Kalibu. Pøišel se zajímavým nápadem jak si zpestøit volné chvíle. Napìtí, adrenalin, zábava, radost, peníze – to vše se prý skrývá v sázkách. Poslechl jsem ho a zkusil své štìstí. Dnes u¾ vím, ¾e to byla chyba a od nìj pøímo zloèin, zavést mì do takového prostøedí. Mìl jsem s ním udìlat krátký proces. Vùbec ho neposlouchat a radši odjet na prázdniny s partou mého kamaráda Mirka Dušína.
Hazard mì zpoèátku bavil. Sázel jsem víc a víc, èastìji, vìtší èástky a pobíral tuènìjší zisky. Pìl jsem ódy na radost a bohatl, ale nestal se ze mì lakomec. Obèas jsem si udìlal i odboèku do kasina. Tady mi ale nikdy nešla karty, v¾dy mi chybìla piková dáma. Prý ji mìl jakýsi Puškin.
A pak pøišel zvrat. Zlom. Èerné svìtlo ve tmì se rozsvítilo. Zaèal jsem prohrávat, a¾ jsem klesl na samé dno. Tak hluboko, ¾e za trochu penìz, šel bych svìta kraj, šel bych s hlavou odkrytou a bosý, proto¾e jsem prohrál èepici i boty. V mém ¾ivotì nastalo temno a ¾ádná lucerna do nìj nemohla pøinést svìtlo.
Souèasnì s mou mizérií se odehrával jev naprosto opaèný: Kaliba vyhrával o sto šest. Ztratil jsem iluze a posmìšnì si pøiznal, ¾e jsem jen figurkou v lidské komedií. Sláva bláznovství!
Jaké moje situace nabízí rozuzlení? Jsme chudí lidé, já idiot a po zloèinu pøichází trest stejnì jako po vojnì mír. Pøecházím k oknu. Na západní stranì bytu je klid. Dole rostou kvìtiny. Pampeliško! Sedmikrásko! Mateøídouško! Jívo i se svými koèièkami! U¾ neporostete více, u¾ nikdo z Vás neuvá¾e kytici, a¾ mé rozdrcené tìlo zadusí vaše kvìty zla.
Teï pøichází poslední hodina. Vzpomínám na dìtství, na babièku, na Staré bìlidlo. A jak babièka umìla vyprávìt! Kdy¾ se rozvzpomínala na své mládí a líèila nám lesk a bídu kurtizán, tu i léto pøestalo být rázem rozmarné a oèi topièovy se zalily slzami.
Nyní skoèím. Pùvodnì jsem se chtìl obìsit v hlubokém lese, nìkde v mechu a kapradí, kde roste vùkol rudý vøes, ale nechci riskovat, ¾e by se mì lekli ptáci, lanì, co ke køiš»álové studánce chodí pít. Vztyète mi køí¾ u potoka a nezapomeòte zalévat høbitovní kvítí.