Dobrý den, máte chvilièku?“ Kdy¾ zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací vìtièku, ihned tuším, kolik udeøilo. Buïto dostanu nìjakou skvìlou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mnì neznámého prùzkumu èi se rovnou dozvím, ¾e jsem vyhrál soutì¾, které jsem se nikdy neúèastnil.
Mnohdy je tahle úvodní vìta zároveò i vìtou poslední, proto¾e u nìkterých lidí se jedná o spouštìcí stimul velmi agresivní (vìtšinou verbálnì projevené) reakce a rychlého konce rodícího se hovoru. Na rovinu øíkám, ¾e podobným „nabídkám“ a všeteèným dotazùm také pøespøíliš nefandím. Zrovna ten poslední – vaøím si obìd, všude nepoøádek, nic se mi nedaøí, co má byt v hrnci, je na zemi a naopak, ucpaný døez hrozící pøeteèením, s vypìtím všech sil podpaluju sporák a do toho všeho zazvoní telefon. Nechám všeho a utíkám ho zvednout (co kdyby šlo o ¾ivot) a lup najednou otázka, jestli mám problémy se spaním. Problémy jsem mìl okam¾itì, jakmile jsem se vrátil do kuchynì.
Stejnì tak jsem krajnì nevrlý a protivný, pokud zrovna èekám dùle¾itý hovor (resp. smsku) od nìjaké té zástupkynì lepšího pohlaví a po úvodních tónech oblíbené melodie skoèím jak tygr po mobilu, abych se dozvìdìl, ¾e postupuju do finále nìjaké hokus pokus soutì¾e (kdy¾ zaplatím drobný poplatek, ha ha), kde mù¾u vyhrát tolik penìz, ¾e… To tak.
Pokud se nejedná o jeden z výše popsaných pøípadù, bývám vìtšinou milý, slušný a strašlivì se zajímám, co¾e mi to ti hodní lidé tak strašnì výhodnì nabízejí. Ono - èemu by poslou¾ilo, hned ten telefon polo¾it a nechat je, a» se vrhnout na dalšího chudáka? Já jsem takový dobrák, ¾e si rád vyslechnu jejich nabídku. Do tìch sebemenších detailù, zajímá mì úplnì všechno! Jak takový „hovor“ probíhá? Sluchátko, resp. mobil odlo¾ím stranou a dìlám si svoji práci, v¾dycky tak po necelé minutì do nìj krátce zamumlám cosi ve stylu: „Mù¾ete to trochu rozvést?“ „Teï jsem dobøe nerozumìl, zopakovala byste to?“ „Upøesnìte to, prosím.“ „To mì zajímá, povídejte.“ Pak u¾ nezbývá ne¾ stopovat, jak dlouho to onen dotyèný vydr¾í a kolik toho má ke sdìlení. Nìkdy bych øekl, ¾e pøedèítá skoro celou knihu…
Hurá, bingo, došli jsme a¾ na konec. Nabízející se raduje, zlomil mì, ulovil dalšího ptáèka do své sítì, byla to døina a skoro ochraptìl, ale pøece! Povedlo se! U¾ zbývá jen jediné... Co¾e? Jak ztratil zájem?!
Jsem to ale zmetek, co? Kdy¾ to dotáhnete a¾ sem, úplnì cítíte vra¾edné napìtí a nepochybujete o tom, ¾e kdyby šlo poslat telefonem bombu, u¾ vám jedna trèí z ucha.
Dost zábavy se dá u¾ít, odpovídáte-li na všemo¾né otázky. Je radost zkoušet, kam a¾ lze zajít, dokud ti druzí nepoznají, ¾e jim vìšíte bulíky na nos a pokoušíte jejich trpìlivost. Ostatnì, nedìlají oni to samé vám? Rád vzpomínám na jeden takový hovor, kdy jsem pøestøelil (a to setsakramentsky) hned v prvním kole. Koukal jsem toti¾ zrovna na film o jistém skotském horalovi, a tak mì pøi dotazu na vìk nenapadlo nic ú¾asnìjšího, ne¾ ¾e mi je rovných ètyøi sta let. Na druhém konci se rozhostilo rozpaèité ticho, tak jsem hnedka dodal, ¾e si dìlám samozøejmì legraci – slyšitelná úleva – ètyøi sta mi bude a¾ za dva mìsíce – konec hovoru. Tohle mi teda nese¾rali. Jindy to bývá lepší.
Tak¾e pokud podobný styl telefonátù taky nepatøí k vašemu „cup of tea“ (¾e vám taky neposlali ten slíbený milion, co?), nemusíte hned práskat se sluchátkem èi se sna¾it zamáèknout klávesu hluboko do útrob nebohého mobilu. Zkuste být prostì jen zvìdaví.