POVÍDAÈKY (22) Pono¾ky
Celá léta jsem vyprané pono¾ky ukládala do zásuvky úhlednì a neoddìlitelnì sbalené. To mìlo své výhody: kouknu a vidím, zda modré èi bílé a hlavnì, v tom sbaleném raneèku byly v¾dy jen pono¾ky obì stejné!
Pøišly jiné èasy. Otevøu-li dnes onu zásuvku, co vidím? Malebnì se vlnící, jedna pøes druhou, pono¾ky modré i bílé, krátké i dlouhé, radost pohledìt. Po jistou pøechodnou dobu jsem se sna¾ila vylovit z té zmìti dvì pono¾ky k sobì patøící.
Ale dnes? Klidnì si vezmu dvì modré, to je na první pohled zøejmé a nevadí mi, ¾e jedna je kratší ne¾ ta druhá. Dokonce z toho mám jisté potìšení a díky tomu dnes úplnì chápu, co to znamená, být nad vìcí.
Jsem zvìdavá, kdy dospìju tak daleko, ¾e se pono¾ky na mých nohou budou lišit i barvou, a dokonce, ¾e tak vyjdu i na ulici? Dokázala bych takto jít do divadla?
Zdá se, ¾e úplná svoboda je na tenké hranì s bláznovstvím. Je to lákavé. Uvidíme.
Èerstvé jahody
U¾ je tomu dávno, co sousedka Libuška zavolala na mne pøes dva ploty: Olinkóóó, pøiï si pro jahodýýýý !
Šla jsem radostnì, v pøedstavì jahod se šlehaèkou pod letním sluneèníkem.
Je jich kilo, dáš mi tøicet koru . Sou èerstvì nasbíraný a vopláchla jsem je v kádi vod bláta .
Libuška podala mi jahody v pytlíku, v kterém jsem jí poslednì donesla vajeèné skoøápky. Mùj úsmìv vnitønì pohasínal.
Doma, vyjímajíc jahody do síta pod prudký proud káranské vody, pøišla další rána. Na dnì pytlíku, pod kilem jahod opláchnutých v kádi, kam ptáci chodí veèer pít, nalezla jsem úplnì rozmoèenou papírovou schránu od vajec. Do takových obalù klade Libuška vejce od svých slépek neumytá, s peøím i slepièinci. Guten Apetit !
Jak nejrychleji to šlo, pøipravila jsem tìsto na koláè na velký plech a jahody na nìm šoupla do trouby. Èerstvou neochutnala jsem ani jedinou a u pøípravy koláèe jsem si neustále oplachovala ruce tìšíc se, ¾e všechny Salmonely a ptaèí viry opláchnu, upeèu, znièím.
Pane !
Jedeme vláèkem se sousedkou Marií, poklidnì. Tu ona spatøí, ¾e mu¾ jakýsi mladý a úhledný polo¾il své obuté nohy na sedadlo proti sobì.
Marie zbrunátní, její rysy ztvrdnou a ona drtí tiše kletby. Nevydr¾í to. Pokud to pohyby vlaku dovolí, ráznì zamíøí k mladíkovi a ji¾ stojí nad ním a hlasitì mu ká¾e:
PANE PROMIÒTE ALE VY JSTE PRASE
mládenec dává nohy kam patøí DOBYTKU JEDEN
mládenec hledí z okna do plynoucí krajiny.
Sousedka Marie vrací se na své sedadlo nezranìna. Ve Vraném pøistoupí man¾elé hovoøící nìmecky a usednou TAM. Sousedka naštìstí neumí hovoøit nìmecky.