POVÍDAÈKY (21) Radosti stáøí Jedna paní
celý den uklízela v prašné kotelnì nìkolikaleté vrstvy všeho mo¾ného. Pozdì odpoledne, pøijdouc o patro výš do bytu, zjistila, ¾e pod pracovními kalhotami má ještì od noci další kalhoty, od py¾ama !
Øekla jenom „Pane Bo¾e!“
Stejná paní,
kdy¾ druhý den vyklizený kout kotelny bílila (vèetnì stropu), špatnì na to vidìla! Po skonèeném díle zjistila, ¾e hodinu pracovala, majíc na nose brýle na ètení, k tomu ještì zastøíkané vápnem.
Øekla jenom „Je toto mo¾né?“
Nakonec vše dobøe dopadne
Uvaøila jsem si kafíèko, ¾e si pohovím. Ale ještì vyndat rý¾i z rendlíku, to hned konám. Jen¾e, horký pytlík sklouzne z nabìraèky rovnou do mezírky mezi kamny a zdí.
Po dopadu na zem praskne, rý¾e se vyhrne ven a pokud mù¾e, vleze i pod kamna. Kleknu a hrnu hromadu nabìraèkou, posléze i mokrým hadrem k sobì, ovšem rý¾e zalézá pod kamna stále ochotnìji.
Vysunu kamna z øady kuchyòské linky a vidím i nìco víc ne¾ rý¾i. Vidím ponìkud špinavé boky kamen a sousedních skøínìk a za skøíòkami nìjaké pøedmìty. Pøinesu si hùl po dìdeèkovi, další hadr, èisticí prostøedek. Holí zpoza skøíòky vydoluji :
ruèièku od dioptrických brýlí, no¾ièku od mlýnku na maso, nìkolik uzávìrù od rùzných tekutin a dvì døevìné vaøeèky, plno mumifikovaných drobkù a jednoho ¾ivého pavouèka.
Seberu chladnoucí rý¾i do psí misky, dùkladnì umyji cákance na všech odhalených plochách a nakonec zasunu kamna zpìt do øady. Spokojenì hledím na své dílo: stejnì jsem toto chtìla nìkdy udìlat. U studeného kafíèka medituji :