Moje Kadibudka
Právì jsem doèetla pìknou kní¾ku od Libuše Koubské Dìdeèkùv deník. Líza, reprezentantka tøetí generace rodiny vzpomíná (jakoby s údivem) jak kdysi, kdy¾ jezdila jako dítì za dìdeèkem na Moravu, mìli suchý záchod.
Kdy¾ jsem byla já malá, bydlela jsem s rodièi v Podolí v èin¾ovním domì, kde byl bì¾ný záchod s døevìným prkénkem. V zimì tam bylo k nevydr¾ení, èasto jsem onemocnìla zánìtem moèového mìchýøe. Topilo se jen v kuchyni (uhlím) a to ještì jen nìkdy. Kdy¾ jsem se provdala za šikovného man¾ela, který zaøídil v bytì naf'táky, pova¾ovala jsem to za luxus. Ale na záchod stejnì teplé vlny nedošly. Byla tam poøád zima jako v psírnì. Pak jsme se pøestìhovali do paneláku na Prosek. Oh, jak jsem si libovala na teplém záchodì.
Umøel mi mùj drahý tatínek a zanechal mi chajdu, takovou pravou trampskou. Asi 2x3 metry "obývák", k tomu malinká kuchyòka s policemi, na nich¾ jsou asi po prababièce keramické nádoby s nápisy krupice, mouka, rý¾e, strouhanka apod. Ozdobeny jsou švestkami.
Chajda je obyvatelná jen v létì, proto¾e do ní rùznými škvírami táhne a to rozbité okénko v kuchyòce nemohu nechat spravit, proto¾e, kdybych ho vyndala a odvezla ke sklenáøi, zatím by tu byla díra...
Tatínek mìl hygienické zaøízení v kùlnì. Byly tam rùzné potøebné nástroje jako kosa apod., a na konci kùlny opravdovský záchod. Tedy bez splachování, to se dìlo kýblem. A taky se tam házela lopatka vápna.
Kdy¾ jsem tam zaèala jezdit, nejdøív jsem se propadla verandou a tak jsem nechala za nemalý peníz postavit novou. A kùlna se odporouèela sama. Byla tu zrovna se mnou kamarádka Vìra, která mìla také blízko k trampování a tak jsme WC poøešily jednoduše. Mezi dva stromy jsme pøibyly silnou vìtev a pøed ní natáhly starý ubrus. Intimita byla zachována a splachovat se do šišek nemuselo.
Kdy¾ jsem se vrátila ze svých bájeèných cest do Texasu, dostala jsem odtamtud na e-mail obrázky nádhernì dekorovaných kadibudek, jako vzpomínku, jak tam Èeši a Moraváci zaèínali. Ihned jsem po nìjaké zatou¾ila. Mùj šikovný syn Marek mi ji skuteènì zbudoval. Aèkoliv je - jak to u mladých dnes bývá - velmi vytí¾en a "nikdy nemá èas", obìtoval jednu nedìli a dal se do práce. Nejprve mne šokoval, jakou vykopal hlubokou jámu, koukala mu z ní jenom hlava (a ¾e je vysoký) a potom nad ní vybudoval umìlecké dílo. Má to krásnou døevìnou sedaèku s okrouhlým otvorem, støechu, skrz kterou neprší a zavírací dveøe. Ale já je zavírám, jenom kdy¾ tam nejsem. Mo¾ná vám to bude pøipadat nezvyklé - pøijedu z civilizace, z hluku a prachu a kdy¾ na mì pøijde ta nutná chvilka, sedím, koukám do lesa a poslouchám zpìv ptáèkù.
Kolem voní všelijaké kytky a bylinky. No není to nádhera? Je! Zatímco já koukám do té pøírody, sem nekouká nikdo, proto¾e pøes køoví a stromy sem vidìt není. Aèkoliv - mám tu také návštìvy - vèelky sedající si na sousední malinovou vìtev, zabloudí sem èmelák, obèas i údajnì nebezpeèný sršeò. Ale nikdy mi ¾ádný neublí¾il. Já se po nich toti¾ neoháním, jako to dìlají nìkteøí zpanikaøení lidé. Ani jsem jim neznièila bydlištì mezi prkny na støeše, co¾ by urèitì udìlala sousedka Nováková, co sype na šneky sùl a mlátí kolem sebe plácaèkou na mouchy od rána do veèera. Pøeji všem ¾ivým tvorùm hezký ¾ivot, ovšem, pokud mne nechtìjí ¾rát, co¾ dìlají jak komáøi, tak klíš»ata. Na komáry mám hrníèek plný høebíèkù, to prý nemají rádi (no nevím, pokousaná jsem od nich dost) a na klíš»ata vlaštovièníkový olejnatý nálev. Jen¾e, kdy¾ jsem teï na chatièku pøijela, zhrozila jsem se práce co na mne po zimì èeká a napatlat se patlaninou jsem zapomnìla. Vzala jsem tedy zavdìk chemií - jakýmsi disfu....co tu kdosi z rodiny kdysi zapomnìl.
Asi to mìlo po záruèní dobì neb jsem hned první den pobytu chytla tøi klíš»ata, tedy oni si chytli mnì.
První bylo èerné a závodnické. Jen jsem ho zahlédla na svém zápìstí, u¾ si to hnalo k lokti a výš. Ale to se pøepoèítalo. Jedním cvrnkem jsem ho poslala do kopøiv. Druhé a tøetí bylo malinké sotva viditelné, dalo mi o sobì vìdìt jemným štípáním na levé èásti bøicha. Druhé jsem vytáhla pinzetou hned odpoledne, ale tøetí mne vzbudilo ve dvì v noci a za nic se nechtìlo pustit mé kù¾e na pravé èásti bøicha.
Dnes dopoledne bylo na rádiu Dvojka pìkné téma: borelióza. To jsem si nemohla nechat ujít. Mìla jsem tuhle klíš»ovou hnusnou nemoc asi pøed ètyømi, pìti lety. A to tak, ¾e mi zaèala otékat a èervenat jedna noha. Moc jsem tomu nevìnovala pozornost, mìla jsem dùle¾itìjší vìci na starosti. A¾ kdy¾ se mi ta noha nevešla do ¾ádné boty, navštívila jsem lékaøe (a nìkolik). Hm, to mù¾e být od ledvin, øekl jeden, nebo od srdce, pravil druhý. A¾ jedna lékaøka mi nacpala na šest týdnù antibiotika a já jsem se koneènì obula.
Dnešní boreliózová debata byla zajímavá. Vyšlo z ní, ¾e lékaøi o téhle nemoci nevìdí nic moc, ¾e k pouèení co¾e ty lidi trápí selhávají i všelijaké novodobé pøístroje o lécích ani nemluvì. Na konci však bylo øeèeno, ¾e u¾ zaèíná osvìta mezi neurology a dalšími odborníky, aby si vymìòovali poznatky...tedy hurá!
Ale pozor, jedno z té debaty vyznìlo jasnì: borélie vypadají jako vývrtka na víno a jsou podobné mršce syfilis.
Lékaøi jsou pyšní, ¾e na to pøišli, ale bohu¾el nic víc...
