POVÍDAÈKY (18) Cestujte vlakem, dokud to jde!
Na zítøejší den vyhlásili ¾eleznièáøi stávku, proto jsem dnes dojela do mìsta nakoupit potraviny, dokud mašinka jezdí. Naplnila jsem svou pojízdnou tašku, zvanou Andula, jak to šlo, nejhloubìji byla ulo¾ena pìtikilová husa.
Asi jsem se nìjak divnì motala s husou v kolejišti, proto¾e ke mnì z perónu pøišel sám pan výpravèí a konejšivým hlasem se mì ptal, kam jedu? On bude zítra také stávkovat?
A tu u¾ pøijel vlak a z otevøených okének se linuly zpìvy.
Dominoval refrén: Píchni ho, øízni ho, pus» mu krev, Píchni ho … Cestujte vlakem, dokud to jde!
***
Na nádra¾í
Na nádra¾í ve Zbraslavi pøijela maminka s koèárkem, znám ji z vlaku dobøe. V¾dy obleèena v nìèem bílém, ¾lutobílé krepované vlasy do pùli zad jí kolem hlavy vytváøejí auru.
V koèárku se svíjela holèièka ïáblíèek. Jakmile zastavily, holèièka sjela dolù na zem, jako blesk vbìhla do kanceláøe výpravèího (vstup nepovolaným osobám zakázán), a vzápìtí vyletìla ven s plácaèkou pana pøednosty v ruce.
Po delším zápasu, kdy matka vlasatice volala Leontýnko Leontýnko, dostal pan pøednosta své ¾ezlo zpìt.
A tu vyšel z jeho kanceláøe èlovìk, v ruce pytlík s buøty zøejmì z mikrovlnky, usadil se v rachtající nákladní lokomotivì velikosti jílovské radnice a v té mohutné výši spokojenì jedl.
®e na nìj pøednosta stanice píská a ukazuje zachránìnou plácaèkou
ODJEZD, evidentnì nevnímal. Pøednosta pískal èím dál usilovnìji, a¾ se mu tváøe nadouvaly a tlusté tìlo hrozilo puknout.
NIC. Vzdal to. Došel k lokomotivì a zabouchal pìstí na to monstrum.
Náklad se rozjel.
***
Nezastavíme!
Senior pas je bumá¾ka, která dovoluje obèanùm nad sedmdesát let cestovat kdykoli kamkoli státní drahou zadarmo, pokud senior zaplatí na rok dopøedu šestset káèé. Tuto výhodu jsem si opatøila a od té doby se mì ka¾dý prùvodèí ptá, kam ¾e jedu?
To prý proto, aby mašinfíra v té stanici zastavil.
Jinak se jede dál, tedy na naší trati, kde teï pøevá¾nì jezdí jeden vagonek motoráèek sem a tam.
Dnes pøišel známý pan prùvodèí bez èepice! Mìl pìknì ostøíhaného je¾ka, snad se chtìl cestujícím pochlubit? Ukázala jsem mu bumá¾ku a on pravil – kam to bude?
Já pravím, co on ví, ¾e do Pøívozu. Pan prùvodèí na to bez úsmìvu – ale musíte bejt aspoò dvá, jinak nezastavíme!
Èepici si nenasadil celou cestu. Mìl ji vùbec?
Tyto povídaèky vznikly pøed patnácti roky, jsou ze ¾ivota; napsala a nakreslila èi vyfotila je s potìšením Olga Janíèková