Jak jsem si poøídil Bublinku
V naší Krátké ulici, která je opravdu krátká, neb má na ka¾dé stranì pouhých osm domù, vlastní kromì nás všichni psa. Vlastnì i my jsme psa mìli, poulièní smìsku Puntíka, ale kdy¾ si ho psí Manitou povolal do psího nebe, co¾ jsme všichni obreèeli, man¾elka usoudila, ¾e na ¾ivé zvíøe nemáme dostatek èasu, dìti mají jiné zájmy… znáte to… ¾enské to vidí na rozdíl od chlapù trochu jinak.
Kdy¾ se psi v naší ulici rozštìkají, úplnì všichni ka¾dodennì, kdy¾ prochází poš»aèka Kalousková, zní naše ulice jako jeden obrovský psinec. A co¾ teprve, kdy¾ po hlavní ulici projí¾dí hasièi nebo sanitka se zapnutou sirénou, to pak jako na povel zaènou všichni výt v jednom šíleném psím akordu.
Na koukání tu vlastnì máme celou plejádu psích plemen. Jdete-li od køi¾ovatky, napravo bydlí nìmecký ovèák Bruno, následuje voøíšek «apka, tøi uštìkaní jezevèíci Tuti, Fruti a Puti, krátkosrstý foxteriér Míša, dlouhosrstý lovecký ohaø Kristián von Zdonín, který prý má podle svého pána rodokmen jako skuteèný hrabì z Donína, paní Nováková má podvra»áèka Lumpa, Matuchových bílá fenka nìmeckého špice se jmenuje Nelinka a na rohu hlídá dostavovaný dùm labrador Henry.
Naproti bydlí Janeèkovi s bullteriérem Bredym, vedle se za vraty rozvaluje huòatá novofoundlaèka Sára, pak jsou sibiøský husky Tedýsek, záøivì rezavá sleèna novoskotského retrívra Nora, náš dùm bez pejska sousedí z jedné strany se vzteklým rotvajlerem Rudym, z druhé s komickým krátkonohým velškorgim s ještì komiètìjším jménem Fufník. Na rohu proti Brunovi se u „domu hrùzy“, jak sousedé øíkají Hlaváèkovic stavení pro strašný nepoøádek a spoustu navršeného stavebního materiálu, který u¾ stejnì po dvaceti letech skladování na dešti nebude nikdo potøebovat, ozývá unaveným hafáním baset Ferda. S ním tu ve spoleèné polorozpadlé boudì pøikryté kusem rezavého plechu bydlí ještì køí¾enec foxteriéra a jezevèíka Jarin, který vypadá jako rozèepejøená jitrnice.
Kdykoliv má nìkterý z pejsèích klukù mo¾nost vybìhnout na ulici, tøeba kdy¾ jejich pán vyjí¾dí autem z gará¾e nebo panièka ¾vaní se sousedkami a nezavøe za sebou, anebo tulák Tedýsek – není týden, aby neutekl a necoural se nejen po ulici, ale kolikrát ho vidìli a¾ na námìstí našeho mìsteèka, tak tedy kdy¾ nìkterý z tìch psù si u¾ívá chvilky pochybné svobody, neodpustí si invektivu – pøibìhne k našim vratùm a opovr¾livì se na nì vyèùrá. Dávají nám – majitelùm bezpejsèího stavení – opovr¾livì najevo, ¾e jsme barbaøi a hnusní šovinisti.
Kdy¾ jsem po¾ádal o pøiznání øádného starobního dùchodu, dospìl jsem k poznání, ¾e není dobøe èlovìku doma samotnému, neb man¾elka bude ještì nejménì pìt let chodit dennì do práce a tím pádem si nebudu mít s kým povídat o tom, co mì bolí a kde mì co píchá. Rozhodl jsem se, ¾e si poøídím kromì knihy èlovìku pøítele nejvìrnìjšího. Vyslyšev úpìnlivé volání psího útulku, ¾e jeho kotce praskají ve švech, pravil jsem ¾enì, ¾e si psa jako uvìdomìlý obèan a ochránce zvíøat vyberu tam.
Pøivítal mne ohlušující štìkot snad pìti desítek psù všech plemen, velikostí, barev, ušlechtilosti èi pochybného pùvodu.
Nìkolikrát jsem obešel kotce. Pøi tøetím koleèku mi mé lepší Já našeptávalo: Všechny si vem, podívej, jak ¾adoní, všichni by ti byli vdìènými a skvìlými spoleèníky, všichni by ti ohlídali majetek, kterýkoliv z nich by se vypoøádal s narušitelem tvého výsostného území èi by se s chutí zakousl do lýtka protivné poš»aèky Kalouskové, co ti hází do schránky letáky i pøes výslovný zákaz Letáky ne!
Jen¾e to druhé Já škudlila mi øíkalo: Vyber si jen nìjakého malého, sic ti nebude staèit penze na granule, nato¾ pak na nìjaké pøilepšení v podobì masových konzervièek, z jakých si bezdomovci za mìstem vaøí v kotlíku guláš.
Teprve pøi ètvrté obchùzce padl mùj pohled na bílého pejska v koutku kotce. Neštìkal, nekòuèel, neprostrkoval skrz pletivo èenich a packy, nekroutil ocasem. Ocasem kroutit nemohl, proto¾e nad dírkou vzadu mìl jen takovou malièkou štìtièku chlupù. Francouzský buldoèek sedìl na té své dírce, s hlavou trochu na stranu a díval se na mne velkýma smutnýma oèima. V té chvilce se vylíhla oboustranná láska na první pohled.
Majitelka útulku mne pouèila, ¾e jde o sleènu jménem Bublinka a ¾e se tváøí tak dùstojnì proto, ¾e od narození neslyší, tak¾e jí je ta všeobecná hysterie kolem šuma fuk. Na uvítanou mi Bublinka olízla ruku a mezi vraty útulku pøièapla, aby jim tu na památku nechala svoji vizitku.
Stejnì jako vyvádìli psi v útulku, kdy¾ jsme odcházeli, mohli se strhat i všichni Brunové, Nelinky, Ferdové a Fufníci pøi našem defilé Krátkou ulicí. Prošli jsme po obou stranách, aby všichni vidìli, ¾e od teï u¾ nám nemusí èùrat na vrata, proto¾e za nimi našla nový domov Bublinka. Zatímco ona kráèela støedem s dùstojnì vztyèenou hlavou – neslyšela jejich štìkot, ale dobøe vidìla, jak se sápou, rvou èenichy do ok pletiva èi mezer mezi šprušlemi plotù a sna¾í se na sebe upozornit. Uvedla se, jako kdy¾ francouzská královna projde koridorem dvoøanù, aby zahájila korunovaèní ples.
Od té doby se nestalo, aby si nìjaký voøech dovolil zvednout neslušnì no¾ièku u sloupku našich vrat. Ba naopak – pøicházeli slušnì a pokornì, oèuchali se s Bublinkou v uctivé vzdálenosti zavìtøením a teprve kdy¾ jim dala najevo, ¾e nemá nic proti, pøistoupili s pøátelským vrtìním blí¾. Rovnì¾ lidé se k ní chovali s respektem, nebo» nikdy neštìkala, zato dokázala velmi výmluvnì vycenit silné zuby a nevra¾ivì zavrèet, i kdy¾ by ka¾dého èlovìka, jen¾ vstoupil našimi vrátky, se¾rala… samou láskou a náklonností. Ovšem kromì listonošky Kalouskové – tu zaèala nenávidìt hned první den. Asi proto, aby se mnou byla ve shodì.
U¾ívala si ta naše Krátká ulice klidu a míru – díky nejvìtší hustotì psù na kilometr ètvereèní v našem mìstì a mo¾ná i v republice si k nám netroufnou ¾ádné pochybné existence – podomní obchodníci, sèítaèi lidu, sbìraèi ¾elezného šrotu, volební agitátoøi, vykupovaèi, jim¾ amplióny na atech vykøikují „Kù¾e, péøí!“, svìdci Jehovovi, co nabádají na ulici evidentnì bdìlé spoluobèany Probuïte se! a ve své fanatické svaté posedlosti vám klidnì vlezou a¾ do kuchynì, a zlodìji u¾ vùbec ne. I kdy¾ ten klid je vykoupen halasností štìkotu, ale to po èase pøestanete vnímat.
U¾ívali jsme si s Bublinkou ka¾dý den, a» svítilo slunce, padal sníh èi lilo jako z konve. Já mìl po ránu a veèer dùvod k procházce, ona nedovolila, aby se mi ve døíví zahnízdily myši, v záhonech ryli krtci èi vrabci u¾dibovali èerstvì nasázený salát, vìrnì mi stála po boku, kdy¾ zazvonila Kalousková, ¾e mi nese dùchod, kdy¾ jsem usnul v zahradní ¾idli na sluníèku, natáhla si nohy a pochrupávala vedle mne, dávala pozor, abych nezapomnìl tašku s nákupem, kdy¾ jsem se cestou z obchodu zastavil na jedno v zahradní restauraci.
Jednou jsem sekal trávu v pásu podél chodníku pøed domem, Bublinka le¾ela mezi vrátky, jedním okem tvrdì spala, druhým pozornì sledovala, zda to dìlám dobøe. Dole v ulici si hrála Matuchových dvojèata s dovádivou fenkou Nelinkou. Dosekal jsem trávu a zaèal balit kabel od sekaèky, Bublinka zkonstatovala, ¾e u¾ na mne nemusí dozírat a usnula i dosud bdìlým okem. Vtom se rozštìkali Henry, Lump a Bredy, vzápìtí se zuøivì pøidali Kristián a Bruno a postupnì i další. Ohlédl jsem se a uvidìl neznámého vlèáka, kterak se vrhl na Nelinku. Dvojèátka ustrašenì a s usedavým pláèem pøihlí¾ela, jak se ten cizí pes zakousl jejich milované Nelince do krku a cloumá s ní. Bublinka, aè hluchá, dodnes nechápu, co ji mobilizovalo, vyskoèila a vyrazila dolù ulicí. Tak rychle snad v ¾ivotì nebì¾ela. Vrhla se do té mely… chvilku bylo vidìt rychle rotující chuchvalec psích tìl… pak cizí vlèák zakòuèel… Ne¾ jsem pøispìchal a z domu vybìhl pan Matucha, bylo po všem. Vlèák s natr¾eným uchem, silnì krvácejícím èenichem a ocasem sta¾eným mezi zadní upaloval pryè. Tì¾ce dýchající Nelinka s rozr¾enou kù¾í na krku a pochroumanou packou le¾ela na asfaltu a Bublinka, jako by se nic nestalo, pøibìhla ke mnì s nìmou výèitkou v oèích: Co se tady pleteš, kdy¾ ještì nemáš sbalenej ten kabel?
