Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pøijít vèas do práce…
Dostala jsem tento roztomilý a pøiblblý obrázek e-mailem, tak jak se všelicos posílá. A neodolala jsem, abych nenapsala vzpomínkový fejeton na tu dobu.
Ano, do práce se muselo chodit vèas, a muselo se tam chodit, i kdy¾ tøeba nebylo co dìlat. Tedy samozøejmì jak kde. Dìlníci, pokud mìli materiál, tedy byl-li jim vèas od úøedníkù, kteøí rozhodovali a plánovali kam a co jak a kdy poslat, dìlat museli a to v normách a pokud mo¾no je pøekraèovat. Pak se ocitla jejich jména na nástìnkách, kde byli oslavováni jako úderníci.
Já jsem èlovìk pracovitý, témìø workoholik jak se dnes øíká. V roce 1980 jsem tì¾ko vysvìtlovala svým blízkým, ¾e nechci dále ,,pracovat” v organizaci, která mne nutí sedìt v kanceláøi od 8 hodin do 16.30 ani¾ bych tam mohla co kloudného dìlat.
Nastoupila jsem tam jednoho dne do tiskového oddìlení jako redaktorka.
Napíšeš reportá¾, rozhovor a zprávu, øekla moje nová a milá šéfka.
Prima, zaradovala jsem se, a do kterého podniku mohu vyrazit? Nebo si mám sama vybrat? Ptala jsem se, nebo» jsme byli tiskový odbor zabývající se mapováním úspìchù Èeské a Slovenské vìdecko-technické spoleènosti. Ta mìla poboèky v rùzných továrnách a provozech.
Ale nikam, zase ona, odtud nemù¾eš nikam ven, pracovní doba je tak a tak, tady si vezmi rùzná hlášení z poboèek a podle nich to napiš. Na tom nejlíp uká¾eš, co umíš.
Tak jsem vzdychla a ponoøila se do papírù. Napsala jsem reportá¾, rozhovor a zprávu a šéfka mne pochválila. Ale jaksi si nevšimla, z jakých papírù to èerpám. Byly trošku starší…
Za týden poté, co moje pøíspìvky vyšly v jakémsi našem bulletinu, se dostavili do našeho tiskového soudruzi estábáci s dotazem, proè jsme uveøejnili rozhovor s øeditelem podniku, který u¾ pìt let bruèí za møí¾emi kvùli podvodùm? Pøiznám se, ¾e jsem z toho mìla trošinku škodolibou radost. Jako nová, neznalá problému, jsem byla omluvena a šéfka z toho taky nìjak vyklouzla.
Ale zpìt k mému odchodu.
Nejvíc se ten nápad nelíbil mému man¾elovi.
Co chceš, máš slušný plat, výhled na Karlùv most a nemusíš skoro nic dìlat, namítal. Mìli jsme spolu zrovna našeho malého chlapeèka, mnì skonèila mateøská “dovolená” a za týden jsem mìla nastoupit zpátky. A nechtìla jsem dítì hned šoupnout do jeslí.
Hele, víš co? Já se o synka budu starat, mám práci stejnì jen o veèerech, navrhl mùj mu¾, profesí hudebník.
A tak jsem pøíští pondìlí ráno pøed osmou (kdybych o minutu pøetáhla, byla bych u¾ za èervenou èárou, kterou dìlal ka¾dé ráno sám soudruh øeditel) pøišla do té pìkné kanceláøe na Novotného lávce. Koukala jsem na most, po kterém se courali turisté (tehdy jich bylo ještì dost málo) a myslela na své dítì, jak se mu asi daøí pod tatínkovým vedením.
No jemu se daøilo vcelku dobøe. Snìdl kaši, kterou jsem mu nachystala a batolil se radostnì po bytì. Pak mu tatínek nachystal noèníèek. Ale sám si odskoèil. Synek poslušnì vykonal, co mìl. A pak ho napadlo, jestli to není vhodný materiál k malování po podlaze. I zkusil to s úspìchem. Ta»kovi se to však vùbec nelíbilo. Køièel a bì¾el pro vodu. Jen¾e ouha, ¾ádná netekla. Vzal tedy zavdìk zbytkerm vody v konvici na èaj a umyl klouèkovi zadek. Podlahu v pokoji, který mezitím uzamkl, jsem øešila já a¾ veèer – a tì¾ko, musím pøiznat, hnìdavý flek zùstal na zeleném linoleu hodnì dlouho.
Mùj man¾el péèi o synka chtìl vzdát hned druhý den, ale ujistila jsem ho, ¾e výpovìï u¾ píšu, ale lhùta je dva mìsíce, a tak musí ještì vydr¾et.
Blí¾ilo se léto a také moje ukonèení pracovního pomìru. Ještì pár týdnù pøedtím jsem však byla ve své kanceláøi uvìznìná a spolu s kolegyní Jiøinou jsme plánovaly dovolené. Ona kamsi do Maïarska, já do kempu na Orlickou pøehradu.
Hele, a nechceš se v našem kempu na zpáteèní cestì z Hungárie stavit? navrhla jsem jí.
A to by asi šlo, to by bylo pìkné, odpovìdìla.
A tak se také stalo.
Ještì pøed svou dovolenu jsem však mìla jakýsi dùle¾itý pracovní úkol: stavit se v jakési poboèce a cosi donést èi zjistit, to u¾ pøesnì nevím. A já celá opilá tou mo¾ností vypálit z kanceláøe, a to navíc v létì, kdy jsou všichni na dovolených, jsem si do knihy, kam jsme museli povinnì zapisovat kdy a kam a za jakým úèelem odcházíme a mít to podepsané od šéfù, napsala to a to a podepsané to nebylo, proto¾e tu prostì nebyl šéf. Vyøídila jsem to velmi rychle a udìlala pøitom podvod: napsala jsem tam místo jednoho dopoledne celé dva dny. A odjela s man¾elem a dítkem na Orlík. A tam bylo krásnì! Koupání, veèerní táboráky se zpìvem. a do toho skuteènì pøijela s celou rodinkou a stanem Jiøina opálená od Balatonu. Mìly jsme se moc hezky, a kdy¾ jsme si povídaly a zabrousily na práci, zmínila jsem se o svém podvodu, který Jiøka zcela schvalovala: No byla bys blbá, kdybys tam døepìla, kdy¾ jsou všichni pryè… jen aby se to nedomákl šéf…
A v tu chvíli jsem trochu zaváhala a koktala: …ééhhm …jestli myslíš toho šedivého, kudrnatého, pøitloustlého šéfa našeho oddìlení… teï si nemohu vybavit jeho jméno…
A Jiøina se smála, a¾ se za bøicho popadala: No tomu øíkám opravdová dovolená, kdy¾ èlovìk zapomene jméno svého šéfa!
Ale znám ještì lepší perlièku: Kamarád František vìdìl, ¾e v srpnu bude jeho šéf na dovolené, a tak si napsal svoji dovolenou na èervenec. No, ale co mìl v tom srpnu dìlat, kdy¾ tam nikdo nebyl? Vzal svoji dívku a jel s ní do Jugoslávie. A co èert nechtìl: zrovna pøecházel most pøes øeknu v jednom hezkém turistickém místì, kdy¾ tu spatøí proti sobì – svého šéfa! Krve by se v nìm nedoøezal. Ale nedalo se nic jiného dìlat ne¾ se potkat – a pak minout. Prý beze slova.
Zapla»pánbu, ¾e tohle u¾ jsou jenom vzpomínky a ¾e si mohu chodit do práce, kdy chci a jsem si “sám sobì šéf”. Co na tom, ¾e moje práce obnáší 24 hodin dennì? Je to moje volba.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Pøijít vèas do práce…
A tak se také stalo.