Kdykoliv jdu mìstem, neopomenu se zastavit u výlohy pohøební slu¾by, abych si pøeèetl jména na úmrtních oznámeních. Nikoliv proto, abych se, jak øíkají nìkteøí vyznavaèi nejèernìjšího humoru, podíval, zda u¾ tam náhodou nevisí moje vlastní parte, ale proto, ¾e se u¾ dávno kácí v mém lese. Jinak øeèeno, ¾e nás, bývalých spolu¾ákù ze základky, ¾ije u¾ jen polovina a stále ubýváme. Anebo taky proto, abych se nedostával do situací, jakou jsem si protrpìl nedávno. Potkal jsem se s man¾elkou kamaráda z dìtství a za¾ertoval: „Vypadáš nìjak smutnì. Musím Jardovi domluvit, aby tì netrápil!“ A Jarda byl u¾ týden pod kytkama. Tomu se øíká vra¾ednì trapná chvilka!
Jednoho dne jsem pohledem na èernì orámovaná smuteèní sdìlení zjistil, ¾e právì zemøel pøítel a kolega z divadelního souboru, výborný ochotnický herec a re¾isér Vladimír. Naštìstí! Tedy… naštìstí jsem si to pøeèetl, tak¾e kdy¾ mne následující den navštívila truchlící vdova, vìdìl jsem, ¾e ke vtipkování není právì pøíle¾itost.
Po¾ádala mì, abych promluvil za ochotníky nad rakví. „Poprosila jsem i Karla, aby zarecitoval,“ pravila se slzami v oèích. Já se však v tom okam¾iku orosil nejen na èele.
„Jarmilo, povídám, uvìdomuješ si, ¾e Karel má v poslední dobì problémy s pitím? A pohøeb kamaráda je dùvodem, dát si pár panákù!“
„Ne, ne, Karel mi slíbil, ¾e bude všechno v poøádku,“ bránila Jarmila bývalého divadelního milovníka a poetu.
Nadešel den pohøbu. Podle re¾ie pozùstalé rodiny se nejprve konalo obèanské rozlouèení v obøadní síni krematoria a poté ještì církevní obøad pøed ulo¾ením rakve do rodinné hrobky.
S Karlem jsme se sešli v místnosti za obøadní síní. Ne¾ nám zamìstnanec pohøební slu¾by udìlil nezbytné pokyny, pøihnul si Karel nejménì pìtkrát z kovové placatky, ukryté v náprsní kapse èerného saka, které mu pøes objemné bøicho nešlo zapnout.
„Karle, kro» se, a¾ neudìláš ostudu!“ napomínám ho.
„Bez obav, mám to pod kontrolou. Ale bez panáka bych ze sebe asi nevysoukal ani slovo! Vladimír bude na svoji derniéru dlouho vzpomínat.“
Ani Karel, ani já jsme netušili, jak hlubokou pravdu právì vyslovil.
Z obøadní sínì zaznìla hudba, funebrák pootevøel dveøe a témìø jako ostøílený divadelní inspicient pokynul, ¾e máme nástup na „jevištì!“
Zadrhnutým hlasem – tyhle smutné okam¾iky mi nedìlají dobøe – jsem pronesl monolog o Vladimírovì zaujetí pro divadlo zavzpomínal na pìkné spoleèné okam¾iky a vyjmenoval nìkolik rolí, v nich¾ se, za šedesát let na prknech, která znamenají svìt, blýsknul. Svùj projev jsem si pøedem peèlivì napsal a pak se po tøi veèery poctivì nazpamì» nauèil, mo¾ná ještì peèlivìji ne¾ kdy døíve jakoukoliv roli, nebo», jak známo, za rakví nesedí nápovìda, která by v pøípadì výpadku pamìti hodila potøebnou nará¾ku.
Kdy¾ jsem domluvil, zdálo se mi v periferním vidìní, jakoby si Karel po mém boku vestoje zdøímnul. Š»ouch jsem ho tedy do ¾eber. Spal… nebo» po ¾ïuchanci sebou prudce trhl a do ticha obøadu vykøikl: „Jej!“ Postoupil k vìnci pokryté rakvi, topornì se uklonil a zøetelnì, s krásnou divadelní dikcí pronesl: „Milý Vladimíre, pøíteli z nejdra¾ších, dovol, abych ti na š»astnou cestu do nenávratna zarecitoval verše nám obìma milého Šrámy Fráòka.
Pak pateticky recitoval: „Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tì nejradìj potkal...“ U¾ teï bylo patrné, ¾e se trápí, nasucho polkl, ale chytil se: „Ulice støídám, parky a nábøe¾í, bojím se…“ (to u¾ jsem se bál za nìho) „Na mùj práh, kdybys vstoupila, snad bys mì tím zabila…“ Škytnul a lapal po dechu. V poledním lese kdo miluje… zašeptal jsem zoufale a on opakoval: „V poledním lese kdo miluje…“ nevìda dál, vytøešil oèi a pøi pohledu na rakev ukonèil recitaci: „…rakev u¾ neunese…“
Moje vyslovení upøímné soustrasti pozùstalým u¾ nikdo ve smìsici pláèe a smíchu neslyšel.
Pak se ze zákulisí vynoøili ètyøi statní „èerní ptáci“, pozvedli rakev, za kterou se postavili pøíbuzní a nejbli¾ší pøátelé, za nì se pak øadili i další lidé, a prùvod v èele s faráøem a ministrantem nesoucím køí¾ dùstojným krokem vyšel z šera obøadní sínì do sluneèného dne.
Karel, jen¾ jedním mohutným lokem ji¾ zcela vyprázdnil placatku, se spìchal rovnì¾ zaøadit, jak jinak, pøítel nejbli¾ší, za rakev. Na schodišti v èelním prospektu krematoria právì funebráci balancovali s tì¾kou rakví, kdy¾ Karel na horním schodu zavrávoral, zamával rukama a s grifem kaskadéra se zøítil zadnímu „havranovi“ pod nohy. Ten zavrávoral, rakev se naklonila, srazila ty dva pøední nosièe a se zlovìstným zadunìním dopadla na pískovou cestu. Naštìstí byla pevná a nerozbila se.
Divadelní dvojice Karel a Vladimír byla opìt na scénì v hlavních rolích. Skoro jako pøed lety, kdy si vyslou¾ili zaslou¾ené ovace jako Jakub Simonides a Filip v inscenaci Hej rup. Tentokrát potlesk nezaznìl, nicménì úèastníci si ten zá¾itek urèitì budou pamatovat a¾… si pøeètu jejich jméno na úmrtním oznámení.
Jan Øehounek
***
Anotaèní foto Marie Zieglerová
Ilustraèní foto pøevzato https://www.spontis.de/schwarze-szene/improv-everywhere-beerdigung-am-ersten-april/
Naše kni¾ní novinky: Pohádky mašinky Lízy, Julinka a její písmenkoví kamarádi, Ro¾ïalovice - mìsto s atmosférou 19. století, Betlémský pøíbìh. Objednat si je mù¾ete mailem nebo telefonicky na 603 238 523.
Nabízíme knihovnám, obecním úøadùm a dalším poøadatelùm uspoøádání literárních besed. Zobrazit všechny èlánky autora
Nezapomenutelná derniéra