SeniorTip

Buď chvála barbarům Ainuům!

Pohádkoví trpajzlíci Křemílek a Vochomůrka si zasadili semínko. Ke zdárnému klíčení mu zazpívali: Vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala… Pak si zdřímli a vyrostla jim verbascum. Tedy divizna.

Já jsem si zasadil čtyři semínka. Přivezla mi je jako vzácnost nejvzácnější matka mojí manželky ze zájezdu důchodců na Zemi živitelku v Českých Budějovicích. Nic jsem jim nezpíval, neb kdybych já zazpíval, vyrostl by z nich určitě rulík zlomocný nebo, v lepším případě, rmen smrdutý. Zřejmě jim to bylo jedno nebo nebažily po hudební produkci, protože z každého vyrostla rostlinka. Na bílém stonku dva okrouhlé zelené lístky. Hurá, nazdar, sláva, vyrostla nám tráva! raduje se chovatel dobytka, když na jaře vidí vzešlé osivo. Můj pokřik je trochu jiný: Ať žije má tchýně, vyrostla nám dýně!

Přesněji řečeno dýně Hokaidó. Komu to jméno připadá povědomé, přemýšlí správně. Je totiž odvozeno od japonského ostrova 北海道, přepsáno do latinky Hokkaidó. Původně se sice jmenoval 蝦夷, tedy Ezo, což v překladu znamená „barbarský“ . Než byl ostrov na přelomu 60. a 70. let 19. století kolonizován centrální japonskou vládou, žil tam totiž národ Ainuů. Pravověrní Japonci je považovali za divochy, protože nejedli sushi (suši), ale živili se oranžovými koulemi, které jedli rukama. Považte! Takové barbarství, jíst rukama a ne hůlkami!

Nicméně časem i Japonci přišli na to, že ony oranžové koule jsou poživatelné, ba dokonce, za předpokladu kuchyňské úpravy, výtečně chutnající. Začali je konzumovat, samosebou nakrájené na kostičky a hůlkami. A protože ostrov Ezo přejmenovali na Hokkaidó, což znamená „oblast severního moře“, pokřtili onu oranžovou dýni na Hokaidó. S jedním k, aby se to nepletlo.

Ale honem z dalekého Japonska zpátky na moji tuzemskou zahrádku. Je to zahrádečka jako dlaň – jednou plivnete a je zalito, ale je moje a jsem na ni hrdý. A jsem hrdý i na sebe, protože na ní dokážu vypěstovat bez použití chemie výtečnou zeleninu – salát, rajčata, papriky, brokolici, cukety, ředkvičky i ředkve, fazole (na zeleno)…, bylinky všech možných druhů, pro vnoučata jahody, rybíz, angrešt, pro sebe muchovník, na dvou nevelkých stromech nádherné višně a žlutá jablka. Sice nevím, jakých odrůd, ale chutnají mi. A nyní dýně!

Nad dvěma okrouhlými děložními lístky se vyvinul první skutečný lístek, pak tenká lodyha, která nezřetelnými pohyby začala pátrat, kterým směrem se má vydat do světa. S nadšením objevitele neznámých kontinentů jsem sledoval, jak roste, jak přibývají větší a větší lístky, jak se úponky snaží zachytit žebříčkovité konstrukce, kterou jsem rostlinám nabídl. Jenže jednoho rána přišla rána! Ze dvou spodních lístků u země zbyly jen stopičky. A od nich vedla slizká stopa. Vetřelce jsem okamžitě odhalil. Slizák španělský se nažral a zalezl do vlhka a stínu pod keřík dobromysli. Ač jsem proti jakékoli formě násilí, nemilosrdně jsem ho zavraždil. A okamžitě jsem se začal bránit – spodní část lodyhy dostala okruží z plastové lahve. A máte po legraci, slimouši nenažraní! A nedaleko na záhonku položené prkénko, pod které je láká ucmrndnuté pivo, slouží jako účinný lapač, z pod kterého je ráno pohodlně seberu.

Pak přišel slavný den, kdy na dlouhé stopce vykvetl první žlutý květ. Krásný, leč samčí. Teprve po dalších dvou či tří týdnech se objevil květ na malé žluté kuličce. Samičí. Kulička, velká jako hliněnka na cvrnkání, po opadnutí okvětí začala růst, zvětšovat se, z kuličky se stala ona oranžová koule – dýně. Konečně jsem se dočkal svého Hokaida!

Leč rostliny rostou. Proto se jim říká rostliny. Ale dýně rostou hodně. Nikdo mi neřekl, že to budou maxirostliny. Rostou do dálky i do šířky. Z hlavní lodyhy vyrůstají další a další… ze čtyř rostlinek se stala Adéla, které ještě nevečeřela. Ani nesnídala a neobědvala. Kovový žebříček záhy přestal stačit, lodyhy s velkými listy se rozplazily mezi kedlubny, když jsem chtěl sklidit jahody, musel jsem se k nim nejprve prohrabat dýňovými lupeny, na betonovém chodníčku už nebylo kam šlápnout. Naštěstí už přicházel vrchol léta a kulaté plody začaly dozrávat do zářivě oranžové barvy dvoukilových krasavců.

Nastala sezóna sklizně, opulentních dýňových hodů a plných břich. Buď chvála barbarům Ainuům!

Jan Řehounek

* * *
Koláž Marie Zieglerová

Naše knižní novinky: Pohádky mašinky Lízy, Julinka a její písmenkoví kamarádi, Rožďalovice - město s atmosférou 19. století, Betlémský příběh. Objednat si je můžete mailem nebo telefonicky na 603 238 523.
Nabízíme knihovnám, obecním úřadům a dalším pořadatelům uspořádání literárních besed.
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	04.03. 20:04	Květa

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás