Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tudorek kontra Bejbinka
Znala mì v té dobì man¾elka skoro jen podle obèanky. Dneska tak mít doma takovou ¾enskou, jako byla tehdá ona, mohli by mi být všichni ti divoèáci a lišky ukradení. Jen by mi taky nìkdo musel ukrást nìkolik více let!
Na zaèátku své vickovické kariéry jsem obyèejnì pøibìhl v pùl ètvrté z kanceláøe, dost èasto zalehl a veèer v devìt vypadl. Nìkdy byl konec výpravy kolem pùlnoci, jindy ke druhé, a také se stalo, ¾e jsem šel rovnou do práce! Maminka vegetovala doma sama s kohoutem a se slepicemi, které jsme dostali od paní lesní Hrubé do zaèátku. Navíc samozøejmì s Danem, psem nadrozmìrným, ale hodným, hlídala malého Honzíka. Nìkdy však se pøece jen sešla chvíle, kdy bylo tøeba mladého a zdivoèelého myslivce zavolat domù. Vickovický revír byl rozlehlý. Øešili jsme to tak, ¾e na prahu hájenky vypálila maminka z brokovnice dva tuple, rychle za sebou. To bylo slyšet všade. A navíc – na ránu jsem mìl v té dobì uši nìjak citlivé.
Vèely šly na smrk a mùj køestní patron Antonín Paduánský, patron milencù a vìcí ztracených, stál toho dne v kalendáøi. Byla nedìle 13. èervna, naveèer odjí¾dìli Pra¾áci domù a já ještì vypadl na chvíli do lesa. Kdy¾ jsem uslyšel ty rány z brokovnice, odehrálo se nìco, o èem si povíme pøíštì. Teï je dùle¾ité, ¾e jsem samozøejmì poslechl zvukový rozkaz a rychle upaloval domù.
Tam byli Pra¾áci, jen¾e bez Tudorka. Tomu rupla v Hranicích u Zruèe poloosa. To by nebyla taková tragedie, horší však bylo, ¾e teta pracovala v tavírnì drahých kovù a klíè, který mìla u sebe, byl ráno nutný k provozu pracovištì!
Velkého uznání se dostalo našemu autíèku, veteránce – Bejbince. Byla to holka spolehlivá a trpìlivá. A tak místo Tudorem a „stovkou“, jak èasto strýc Jirka inzeroval, pohybovali jsme se maximálnì pìtašedesátkou ku Praze. Tam u¾ byl v pozdních noèních hodinách úplný klid. Dojel jsem a¾ do Lázeòské na Malou Stranu. Ráno prý vstaneme døív, ne¾ bude zase provoz. Mìl jsem pochopitelnì z jízdy po tak velkém mìstì hrùzu. Kdejaká sebevíc rozbitá lesní cesta by mi byla milejší.
Moc jsem se nevyspal. Ve svìtlíku starého malostranského domu se toti¾ daly docela po venkovsku do svatebního veselí koèky snad z celé Prahy! Ten rambajz slyšet náš Dan, tak by se na místì zbláznil. Pøi tom koèièím kraválu jsem si ani neuvìdomil sílící hluk velkomìsta. A to jsme byli od hlavních ulic dost daleko.
Vstali jsme opravdu brzo a teta slíbila, ¾e mì z toho chumlu vyvede ajn-cvaj. Byl jsem moc rád, tì¾ko bych se odtud vymotal sám. Pøijeli jsme na Klárov. Teta zahlédla kávového spartaka a zavelela: „Za ním! Toho se dr¾! Já ho znám, jede na Èernokosteleckou.“ Tak stará ¾elvièka Bejbinka honila auto o tolik let mladší. Teta sice nedokázala pøijít na kloub tomu, proè mu nestaèím, ale pøesto jsme se na výpadovku dostali. Pak spìchala na tramvaj, aby vèas dovezla sebe a hlavnì klíèe do práce.
Po hlavní za Prahou se to u¾ ují¾dìlo! Zastavil jsem u jakéhosi rybníèku s orobincem, a s chutí jsem si chladil spánky vodou. A¾ moje poèínání vzbudilo pozornost obyvatel baráku pøes silnici. Radìji jsem jel dál. Bylo to jako pohlazení, kdy¾ mi na úboèí Kaòku k pøivítání zamávaly vickovické lesy. A já se tìšil, jak doma ohlásím všem hon na lišky v pøemìnì. O tom ale a¾ pøíštì.
Foto Wikipedie - Donald Judge from Englad – 14.7.13 Borovany