Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Váleèný úsmìv
Odpoledne bylo velmi nevlídné, pravé listopadové. Byl podzim roku 1944, mi bylo dvanáct a šla jsem ze školy. Ka¾dý den jsem musela ujít pìt kilometrù ráno a stejný poèet odpoledne. Vyuèování bylo delší, Nìmci nám pro vojáky zabrali dívèí mìš»anku a my jsme se v chlapecké støídaly s kluky. Jeden den oni, druhý den my, dìvèata. Chodily jsme do školy co druhý den a vùbec nám to nevadilo, mìly jsme den volno.
Dlouhou cestu do školy i ze školy jsme chodívaly ve skupinkách, a nebo jsem šla aspoò s kamarádkou, která bydlela kousek od nás. V to odpoledne jsem šla sama. Nejdøíve asi tøi kilometry po silnici k horám a potom u¾ polní cestou a chodníèky od chalupy k chalupì, které byly roztroušeny tak, jak kdysi naši pøedkové ujímali pole lesùm pod Radhoštìm.
Sotva jsem sešla z hlavní cesty, polekala jsem se. Jako by na nìjaké šachovnici stáli asi sto metrù nebo více od sebe nìmeètí vojáci. Klepala jsem se strachem, ale zatím ani jeden mi nestál v cestì. Kdy¾ jsem se blí¾ila k domovu a èekal mne u¾ kousek uzouèkého chodníku po kamenité hrázi, který mìl po stranách vysoké trní, stál na jeho konci voják. Nemìla jsem ¾ádnou mo¾nost, abych ho nìjak obešla. Posouvala jsem se pomalièku, jen co noha minula nohu, pøeplnìná strachem – v¾dy» ten voják dr¾el pušku! – jsem se k nìmu blí¾ila. Zastavila jsem se pøed ním a v té hrùze jsem se køeèovitì rozesmála. „Warum lachst du?“ zeptal se mne a o krok ustoupil. Beze slova jsem se protáhla kolem nìho jako koèka a utíkala k domovu.
Bylo to u¾ jen kousíèek. Vbìhla jsem do dvora a s úlevou jsem šla k našemu domku. A najednou se otevøely dveøe, z nich vyšel voják a vyléval vodu z lavoru. Další leknutí. Ku podivu mne mile pozdravil, pustil do chalupy a v kuchyni jsem našla další tøi vojáky, kteøí le¾eli na zemi na slámì.
V tom èase jsme museli nejenom my, ale všichni sousedé ubytovat ty, kteøí hledali partyzány. Byla to velká akce K. H. Franka. A nenašli nikoho. Všichni o nich vìdìli, doma se o nich mluvilo jako o chlebu. Tatínek vyprávìl, jak je dokonce potkal a hovoøil s nimi a staøenka, kdy¾ vidìli letadlo, øíkali. „Zase spadnou ti parašisti!“ Všichni o nich vìdìli, ale nikdo nepromluvil.
Naši „hosté“ se k nám chovali velmi dobøe, z hovorù, které s nimi vedl tatínek, u¾ jsme poznali, ¾e tato armáda dlouho nevydr¾í. Jídlo mìli dobré a dokonce u nás nìkolik konzerv „zapomnìli“. Sestra Jindra v tom èase mìla skoro osmnáct, byla moc pohledná a ten jejich dùstojník by se rád kolem ní toèil. Ale nedovolil si. I kdy¾ byl Nìmec a náš nepøítel, patøil ke slušným chlapcùm.
Zátah na partyzány mìl pøece jenom obìti. A nebyly to partyzánky. Jen dvì dívky, obì se jmenovaly køestním jménem Bo¾ena: Slováková a Bro¾ová a bylo jim kolem dvaceti. I tenkrát se chystaly svatby, byl pátek a ony se vracely z t. zv. vìneèkù. Nevìdìly, ¾e bylo vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení. V sobotu u¾ na svatbu nepøišly a uvité vìneèky si na hlavu jako dru¾ièky neposadily. Dnes je pøipomíná pamìtní deska kousek od hospody „U Baèù“, kde ztratily na podzim v roce 1944 svùj mladý ¾ivot.