Jak Bobovi nìco pøibylo v kalhotách
V pátek odpoledne po šichtì prohlásil Bob Èerník, øeèený Èernoch, ke kolegùm v šatnì: „Pøíští tejden mám dovolenou. Pobrali jsme prémie, tak to pìknì roztoèím!“ A odebral se do pivnice Semafor, aby dvanácti pivy a pìti rumy zahájil týdenní spanilou jízdu.
Nutno podotknout, ¾e ke spanilosti mìla daleko. Ka¾dodennì se pìti šesti hospodami propil k veèeru s obrovským oknem, v úterý a ve ètvrtek byl ten auslág tak obrovský, ¾e ani netrefil domù a vyspal se - jednou v èekárnì na nádra¾í, podruhé na zemi pod ¾eleznièním nadjezdem.
Pátek byl hrozný. Za prvé se probudil do morku kostí prochladlý, za druhé pøíšernì vyválený a za tøetí mu bylo pøíšernì blbì. V osm se dopotácel domù. Kdy¾ se dal koneènì dohromady, pravil sám k sobì: „Èerníku, dneska prrr! Dáš si po obìdì dvì tøi ètyøi na tu ukrutnou ¾ízeò a deš domù!“
Oholen, pøevleèen a u¾ docela v dobré kondici dorazil ke Gregorùm. Gulášek s osmi knedlíèky pøišel k duhu. A hned po nìm jedno, druhé, tøetí… Jen¾e po nìm ještì ètvrté a slivovice od kamaráda a fernet… Pokraèoval Na Tarase panákovým trojbojem – vodka, rum, zelená, a k veèeru se doplí¾il na hlavní nádra¾í. Tady sedìla velká spoleènost – Gejza Lakatoš oslavoval ètyøicáté narozeniny. „Poï si k nám sednout, ty bejku!“ zahlaholil a u¾ táhnul Boba ke stolu. Objednal rundu, pak druhou, tøetí… K Bobovi si pøisedla Margitka. V jeho alkoholem zakalených oèích nádherná holka. Ani to, ¾e trochu smrdìla, mu nevadilo. Po další rundì, kterou platil Bob, ho popadla za ruku a odtáhla z hospody. V kolonském baráku, ve špinavé posteli mu ukázala, jaká je ta pravá cikánská divoká láska. A za hodinu ho vystrkala ze dveøí.
Kdy¾ se ráno probudil, docela se podivil, ¾e je doma. Zbytek týdne u¾ nepil, ani nechodil ven, proto¾e zjistil, ¾e se mu z gatí jaksi vykouøila penì¾enka a dokonce i všechny drobné. Zato mu do nich nìco pøibylo.
V pondìlí ráno byla, jako obvykle, èekárna závodního støediska nabitá k prasknutí. Bob posedával nervóznì u dveøí, a co chvíli vybíhal ven, aby se po minutì zase vrátil. Kdy¾ na nìj koneènì pøišla øada, vešel do ordinace, koutkem oka se podíval na sestru vyplachující v umyvadle šampusky a na otázku lékaøe, co mu chybí, špitnul: „Spíš mi nìco pøebejvá. Mám muòky!“ Doktor se na nìj nevìøícnì podíval a ujistil se: „Co¾e máš?“ „Muòky,“ zašeptal tichounce Bob a podrbal se. Starý felèar se zatváøil vá¾nì, vstal, pøešel ke dveøím, otevøel je a do plné èekárny zahlaholil: „Pøedstavte si, Èernoch chytil filcky a pøíde s tím na støedisko!“
Po opadnutí první laviny hurónského smíchu zavøel, otoèil se k Bobovi, jeho¾ oblièej mìl v tu chvíli barvu pionýrského šátku, a povídá: „To si musíš dojít na námìstí do drogérie k Pitnerovi a koupit si takovou vodièku na hubení obtí¾ného hmyzu! Nepamatujete se, sestøi, jak se to svinstvo na psí blechy menuje?“ obrátil se na od smíchu slzící sestru u umyvadla. „Saracil!“ vyprskla.
To bylo v pondìlí. Ve støedu ráno sedìl Bob v èekárnì znovu. Samozøejmì se na jeho nebohou hlavu snášely uštìpaèné poznámky, nebo» zpráva o muòkách v jeho kalhotách se po fabrice roznesla rychlostí blesku. Kdy¾ vešel do ordinace, doktor se na nìj pøes brejlièky udivenì podíval a se šibalskou tváøí se ptá: „Copak, to ten Saracil nezabral?“
„Právì, ¾e zabral a¾ moc,“ skuhrá Bob a stahuje kalhoty. A lékaø uvidìl nìco, co ještì za svoji dlouhou praxi nikdy nespatøil. Neš»astníkovi se od pupku a¾ na stehna sloupla kù¾e.
Doktor si pošoupnul brýle a podíval se zblízka. „Nojo, ty filcky u¾ opravdu nemáš!“ konstatoval. „A èetl jsi vùbec návod u toho Saracilu?“
„Neèet. Øikal ste, abysem se tim namazal, tak sem se namazal.“
„Nojo, ty vole, ale ten sajrajt se musí øedit jedna ku desíti!“
