Stejnì se to se¾ere Nejdøív naši andílci ztvrdli na kámen. Chtìly jsme je s dcerou ozdobit (pokornì se omlouvám slovesu ozdobit) bílou polevou – a teï u¾ nevypadají ani jako andílci...
Pøesto dìlají radost, sotva se nám narodili na stole. Nejprve jsem si nad tím postmoderním výtvorem (poznali jste ten zámìr, ¾e jo?) zpùsobila smíchem drobný astmatický záchvat (neznám lepší zpùsob, jak ho dostat!). Následnì jsem andílky vyfotila a z obrázku jsem vytvoøila povzbudivá péefka. A nakonec andílkové zachránili jednu známou od návštìvy psychologa. Po srovnání svého cukroví s tím naším jí toti¾ znièehonic místo vysokého tlaku vyskoèilo sebevìdomí.
Doèetla jsem se, ¾e letos je rekordní poèet zájemcù o kupované cukroví. Tomu rozumím! Ka¾dý nemá kuchaøské buòky. Ty moje jsou zèernalé na uhel a dceøi chybí v genetické výbavì úplnì, od narození se kuchyni vyhýbá jako inteligentní èlovìk infekènímu oddìlení. Já jsem nenapravitelná optimistka, tak¾e pøes všechny své neúspìchy stále vaøím. Co dìlám, to pøipálím. (Ale mám k tomu fakt dùvod. Kdy¾ píšu román, nemù¾u pøece odejít v pùlce myšlenky... sehl se k ní a pak ji...od poèítaèe.) A stejnì jsem se za ta léta vaøení u¾ hodnì zlepšila. Bez problémù zvládnu èínskou polívku (studená se dá kdy¾tak ohøát v mikrovlnce) a vejce na tvrdo (ale ty modré byly také zajímavé).
Perníèky se tedy neèekanì povedly. Barevnì. (Hùø dopadla linecká koleèka, která máme v padesáti odstínech èerné.) Však jsem si také letos dala na perníèkách obzvláš» zále¾et. Vyhledala jsem spolehlivý recept na zaruèenì mìkké perníèky. (A¾ poté jsem si pøeèetla, ¾e se musí péct mìsíc pøedem, jinak nezmìknou. No, tak¾e budou buï na Velikonoce, nebo jako v¾dycky na ulomení zubu.) Pøi peèení jsem nikam z kuchynì neodcházela. Všechno jsem mìla a¾ do poslední chvíle pod kontrolou. Pak jsem udìlala jen jednu jedinou chybièku. Vyrobila jsem polevu podle osvìdèeného receptu. Pou¾ívám ho u¾ léta: špatnì prosetý mouèkový cukr, igeli»ák s biodírkami od mouèných molù a dva páry zaruèenì levých rukou.
Mìly bychom se s dcerou pouèit pro pøíštì. Vykrajovat jen ètvereèky, ty pak náhodnì vyšrafovat. Citát moudré hospodynì øíká: "Stejnì se to se¾ere."
My víme své. Máme kámošku, je to výborná klavíristka (premiantka Karlovy univerzity, uèí na ZUŠ), která – stejnì jako já a dcera, obì dvì spisovatelky – oplývá velkou kreativitou. Kdy¾ tato hudebnice pekla letos perníèky, nemohla najít vykrajovátka. Vyøešila to po svém. Riskla své drahocenné prstíky – krve teklo jenom trochu, má vysokou srá¾livost – a vyzkoušela ruèní práci s no¾i Jamieho Oliviera. Potom stejnì jako já vyfotila své kamenné výsledky a z fotky vytvoøila další pøidanou hodnotu: nový Rorschachùv test.
Takhle to prostì mají umìlecky zalo¾ení lidé. Nejvìtší pøedností ka¾dého umìlce je schopnost dokázat svìtu, ¾e jeho dílo má nìjaký smysl. (Tak se zrodil kubismus, abstrakce, neoplasticismus, minimalismus a další.) Tímto poèinem jsme tedy zalo¾ily nový postmoderní umìlecký smìr Pervitin Art. Jeho základní myšlenku bude jednou wikipedie popisovat jako: Kdo s námi peèe, ten se s námi smìje!
Milí ètenáøi, a» jsou Vaše vánoèní svátky úsmìvné a nový rok ještì úsmìvnìjší!
Stejnì se to se¾ere