POVÍDAÈKY (11) Ptactvo za oknem
Zima zaèala nenápadnì, bez snìhu. Za svým oknem nabízím ptactvu semínka, mák, kousky jablek. Pøiletìla sýkora koòadra, zobla si a brzy je jich zde ji¾ nìkolik. Sýkorky nikdy nezobají samy. Jak objeví potravu, dají signál ostatním a u¾ se slétají jako malí pestøí papoušci.
Druhý den se objevilo nìkolik sýkorek modøinek. Jsou malinké, lehounké a veselé. Koòadry je mezi sebe pøijaly a nìkolik dní pøi tom zùstalo. Zdálo se, jakoby v celé velké zahradì jiného ptactva nebylo.
Jak dny ubíhaly, ulehl do zahrady mráz a popadával sníh. Pøiletìl brhlík, dokonalý elegán. Ladné tìlo, dlouhé a štíhlé, barvy v polotónech, jakoby uletìl z japonské kresby. Vá¾ný a sebevìdomý, stále jakoby soustøedìný do sebe. Nedal sýkorkám najevo svou pøevahu, jen urèitý odstup tady byl. Ale zobali všichni spoleènì.
Objevila se èervenka, naèechraný kulatý chomáèek s bystrým oèkem, nesmìlá pipinka. Nazobala si a odletìla, bez svého hejna. A u¾ tu byla další sýkorka, uhelníèek, zvaná lidovì babka. Ptáèek šedavých odstínù, ale stejnì radostný, jako jeho pestré pøíbuzenstvo.
Marnì vyhlí¾ím strakapoudy, nìkde tady pøece budou? Napadla spousta snìhu a mráz zesílil. Pøidala jsem za okno syrové sádlo. A u¾ tu byli. Probudili mì ráno stakatem svého zobáku a pracovali pak pilnì celý den. Zdaleka nejvìtší ze všeho ptactva, zobák jako strašná zbraò.
Ale nechávají drobné ptáèky ¾ivit se ve své blízkosti a oni beze strachu tuto vznešenou svrchovanost pøijímají. Strakapoud se po nich ani neohlédl, pracoval na svém sádle a nevadilo mu, ani kdy¾ ta drobotina mu z jeho kusu u¾dibovala.
Pøi tušení nebezpeèí ulétá strakapoud jako první. Je plachý, ze všeho ptactva za oknem nejplašší.
Toho rána, kdy byl mráz arktický a sníh pokryl vše, zatmìlo se okno rozepjatými køídly velkého dravce, snad poštolky? Temná køídla vrhala velké tìlo proti oknu zas a znova, ale marnì. Èerstvé sádlo zùstalo dravci odepøeno, byl na to okno pøíliš velký, nemìl se kde zachytit. Zklamanì odletìl kamsi a zanechal za sebou tíseò. Chvíli trvalo, ne¾ se domácí ptáci odvá¾ili do svého teritoria.
Kosové, to je zvláštní kapitola. Tì¾kopádný intelekt! Šmejdí v zahradì pod jablonìmi, dobývajíce ze snìhu podzimní spadaná jablka. K oknu zrak nepozvednou, pachtí se ve snìhu. A tu jeden objeví se zázrakem na vìtvi velkého smrku, temná naèechraná buchta, a nehnutì hledí. Potom pøece jen neohrabanì pøistane na oknì, hledí zas nehnutì, popojde k potravì a dá se do jídla. Láduje se jako stroj, nekoneènì dlouho. Pøiletí strakapoud a usedne k svému sádlu. Ani nezaène klovat a u¾ kos se proti nìmu postaví a s otevøeným zobákem cosi vyhro¾uje.
Co zbývá moudrému strakapoudovi? Otevøe zobák a nadává taky. Oba dìlají na sebe ramena. Krky nata¾ené proti sobì, tìlo pøipravené k boji a pak oba vzlétnou. Strakapoud svi¾nì tøepe køídly do vrcholu smrku, kos plachtí k zemi jak pøetí¾ený bombardér.
A u¾ jsou tady drobní ptáci, v pestrém reji nalétávají za okno, popadnou sousto a frrrrrr do výše. A za nimi další a další. Je to víøení nádherné, jen ho zhudebnit. Kam se hrabou kosové, v¾dy» oni se perou o sousto i mezi sebou! Ale kde jsou stehlíci? A pìnkavy? A kde vrabci proletáøi? Snad nevymøeli?
Zapsáno ve stradonickém mlýnì 2. února 2010
Vrabci pøiletìli! Poèátkem bøezna objevili mé ptaèí okno a navštìvují ho pravidelnì. A brzy po nich pøiletìli mlynaøíci. Mlynaøíci do mlýna.
Zapsáno 21.bøezna, v první jarní den.
* * *
Letní vzpomínka
V zapadajícím slunci nade mlýnem létaly vlaštovky. Proti modrému nebi se jich tøepotaly desítky jako motýli pro radost.
Naše stradonické vlaštovky vyvedly mladé a já myslím, ¾e mláïata ze spøátelených hnízd se spoleènì cvièila v letu, který je brzy èeká smìrem ji¾ním.
Vzlétaly vysoko nad støechy mlýna a zase se spustily tak nízko, a¾ mi krou¾ily kolem hlavy a štìbetaly; bylo to ú¾asné.