Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
Modlitba za stromy
Na zahradì mu¾i porá¾ejí staré jablonì. Tøicet let ka¾dé jaro nedoèkavì kvetly, aby na podzim rodily spousty rudých š»avnatých jablek. Co z nich bylo køí¾al a sklenic kompotù! Lísky ve sklepì pod schody byly plné.
Mu¾i porazí i tøešeò, která hrozí zhroucením. Ka¾dé jaro bílá a plná vèel, plála s podzimem velikým zlatým plamenem, dokud první mrazivá mlha tu krásu neshodila do trávy.
Kam usednou ptáci k letnímu zpìvu?
Milé stromy, teï budete zpopelnìny a vítr vás rozvane do kraje. Jednou, a¾ my sami tady nebudeme, znovu vykvetete èi stanete se rybou nebo ptákem a odletíte do teplých krajin.
Mé stromy, sbohem.
Nebeský dar
Stáøí je nebeský dar. Vyvanuly vášnì, vytratila se touha dobývat svìt.
Není kam spìchat. ®ádné pochybnosti: svou budoucnost známe.
Nevíme, co jsme vèera obìdvali, ale kdykoli mù¾eme jít znova poprvé do školy. Tìch vzpomínek!
Staré pøátele dobøe známe a po nových netou¾íme.
®ádné pøedstírání: mù¾eme být kdykoli unaveni.
Nemù¾eme v noci spát? Nevadí. Stuleni v teplém lo¾i èteme si známé romány, proto¾e ráno nemusíme být za ka¾dou cenu svì¾í.
A pokud jsme svì¾í, nic nám nebrání pro¾ít den podle svého
s pocitem mladosti.
Stáøí je nejsvobodnìjší lidský èas.
Pane doktore!
...a pane doktore, poøád mám chu» na sladké!
Jo, to bejvá, kdy¾ je èlovìk smutnej.
Malinko pøibrzdit!
Bylo mi kdysi sedmdesát. Paní doktorce jsem nadšenì vypovìdìla, co všechno dìlám a jak mì to tìší a co všechno nestíhám a jak mì to mrzí.
Jiné potí¾e nemáte? ®ádné potí¾e... vlastnì, v poslední dobì, toèí se mi obèas hlava. Ještì jsme nìjakou chvíli štìbetaly.
Pøi louèení mi paní doktorka s upøímnì starostlivým výrazem dùvìrnì šeptla: Mìla byste malinko pøibrzdit, i odpoèívat je krásné!