Pøicházím k nábøe¾í. Koryta øek si jsou podobná. Voda v nich nestejným tempem ubíhá. V jednìch k severu, v druhých k jihu se ubírá. Nestejné bøehy vymílá. Své písnì pìje, na splavech huèí, s vìtrem rozmlouvá. Voda hovoøí i tím, ¾e se mlèenlivì valí k moøi. Znám øeky valící masy vody a¾ dìs.
Neznám však øeku, která šeptá jako Otava. Protéká Pískem, laškuje na splavu a pokornì podplouvá starobylý most. Sochy svatých po nìm jdou, aby nikam nedošly, poslouchají hudbu plynutí èasu, aby ji neslyšely, vrhají do vody své stíny, aby je neutopily. Navzdory èasu se po mostovce pøed mým pøíchodem promenují studenti, septimáni zdejšího gymnázia. Mezi nimi v jak tøpytka v proudu, v klobouèku do týla se srdcem rozevlátým v jarním proudu Jan Ratkin. S neuvìøitelnou touhou ¾ít. Slyší støíbrný vítr. Vane nade vším. Nad ubíhající pøekotnou vodou, nad stojatými myšlenkami zdejších za okenicemi nábøe¾í, nad ztuhlou morálkou malomìsta. A mìsíc nad øekou, uzounký srpeèek míøí do mrakù. Daleko je i otcova tvrdá ruka, jeho soudcovské kladívko i svou dobrotou ujaømená maminka. ®ít, jen ¾ít! Do Ratkinova pláštì bijí emoce jarního vlání, myšlenky s výrazem letícího ptáka se ¾enou vpøed, pøedhání èas, vteøiny a ¾ivot se krèí v otiscích stop. Nad tím vším tøepotavý záblesk lásky. A souèasnì pøed ním otevøená náruè pøedstav, vysnìných a vykreslených otcovým bratrem, strýcem bonvivánem.
Písecký kolorit srá¾í Ratkina na kolena. A nejen mìsteèko, ale i škola a Dùm u koulí, kde má svou postel a ostøí¾í oko paní domácí. Úzkoprsá spoleènost, zkostnatìlí profesoøi ukotveni ve svých zásadách neslyší støíbrný vítr a nevidí rozta¾ená køídla mládí. Katecheta zná jen høích a zpovìï: Ratkine, proè jste vlastnì nešel k pøijímání? Ani ke zpovìdi bych nešel, kdyby to šlo! A nebe se zatáhlo. Kam jinam Ratkine, ne¾ na nedìli domù. Tam dopis paní domácí a krutý výprask od otce. Nespravedlnost vytáhla stavidla a vší silou udeøila, ubíjela vší silou ideály sedmnácti let. Podupala sny, úctu k otci, zadupala romantickou zvídavou duši do bahna. Strýc neunesl to bezpráví vùèi romantice. Jeho proslov k bratrovi nepadl na úrodnou pùdu, tak odjel. Za nìkolik dnù se zastøelil.
Minu most a kráèím po nábøe¾í a hledám Dùm u koulí. Hledám Anièkou posedlou se støíbrným vìtrem nad øekou. Hledám hlas zdivoèelého chtíèe. Hledám ¾ivou bytost, septimána Jeníka na ka¾dé pìšinì, v ka¾dém oknì i v korunách stromù. Nevidím papírové lodièky jeho básní odplouvat po øece. A plnì chápu jeho mladistvou dychtivost, louèení s milovaným strýcem, láskou, ideály, se vší romantikou a její krásou: Na tvùj hrob Jane Ratkine vèerejší a potmìšilý. A symbolicky házím do øeky ještì nerozvitou rù¾i.
A abych nepropadla smutku, potichu si pøeøíkávám báseò Bohumila ®dichynce
Dùm u koulí
S píseckou vzpomínkou na Mìsíc nad øekou
z okna domu hledím za øekou Otavou.
Tady psal Fráòa Šrámek báseò Splav,
kamera obscura š»astný svìt, mé pro¾ité mládí.
Ale pohled ve smìru tekoucí øeky
je plynutím ¾ivota, v èase mo¾ná u¾ neexistujícím.
Støíbrný vítr vane v srdci, oblázek padá na hladinu,
kruhy na vodì, kámen klesá ke dnu,
chvíle pøítomnosti hyne svou vahou.
