Jak se Soòa Pospíšilová zklamala v teoretikovi sexu
Jana Hulíka pova¾ovali sousedé z paneláku, kam se pøed nedávnem pøistìhoval – po letech se vrátil do rodného mìsta, za vzor všech ctností. Pracoval v bance, do zamìstnání chodil v¾dy peèlivì oholený a upravený, v èerném obleku a bílé košili s temnì modrou vázankou, èernou aktovku v ruce. Ka¾dý podveèer probìhl v bílých teniskách sídlištìm k Labi, aby se po hodince vracel s propoceným trièkem. Pøi pohledu do jeho nákupního vozíku v supermarketu ka¾dý poznal, ¾e se stravuje dost asketicky, s dùrazem na zdravou vý¾ivu. V domì, kdy¾ na nìj pøišla øada, myl schody a uklízel spoleèné prostory. Jediné, co vrtalo sousedùm v hlavì, byla jeho osamìlost.
„Nedávno se rozvedl, øíkala to Vošvrdová ze zeleniny“ oznámila sousedka Juklíèková po skonèení domovní schùze, z ní¾ Jan, hned jak skonèila, odešel. Na kus drbu, který se tu pravidelnì pìstoval, se nezdr¾el.
„Ten dlouho svobodnej nevydr¾í,“ pravila stará panna Jarmila Koutná z druhého patra. „V¾dycky, kdy¾ mì potká, tak na mì kouká, jako kdy¾ by mì chtìl svíknout voèima!“ pøizapnula si knoflíèek na zplihlé blùzce a hodila cudný kukuè.
„Za høích by stál!“ zatváøila se mlsnì mladá vdova Soòa Pospíšilová.
„Mohla byste to zkusit. Já si myslím, ¾e by vám to nedalo moc práce, ¾e on je hodnì na baby. Kdy¾ jsem mu byl zapojit novej sporák, vidìl jsem, co má v kvartýru za vobrazy. Originály. To byste, chlapi, teprv èumìli! Samý nahotinky!“ vmísil se do hovoru elektrikáø Tomsa.
Ve stejnou chvíli právì Jan nastupoval s kamarády k rekreaènímu zápasu v basketbalu, po nìm¾, jako ostatnì ka¾dé pondìlí a ètvrtek, zašli „na dvì“ ke Gregorùm.
Tahle parta nìkdejších spolu¾ákù z gymnázia, postupem doby doplnìná o nìkolik pøátel, do ní¾ se po pìtileté pøestávce Jan zase vrátil, zùstává vìrná svým sportovním zvyklostem u¾ dobrých patnáct let. A celých tìch patnáct let patøí k hlavním tématùm jejich debat u piva politika a sex, pøièem¾ právì do druhého okruhu teoretických diskusí se Jan Hulík zapojil jako uznávaný expert. Ostatnì takových je tu víc, co naplat, ¾enskejm a politice rozumí u nás ka¾dej.
Všichni ze skupinky, z valné vìtšiny u¾ otcù od rodin, jsou takzvaní dolòáci. Pouze Jan vystupuje v diskusích jako zapøisáhlý horòák.
„Proto já jsem se ještì neo¾enil, proto¾e si nemù¾u vybrat. Takových krásných poprsí na mne kouká skrz pøepá¾ku v bance, a¾ oèi pøecházejí,“ argumentoval nará¾kám tatíkù, proè u¾ koneènì nevezme osud, a také nìco poøádnì hmatatelného, do vlastních rukou.
„Dneska pøišla, pánové, bruneta, pìtadvacítka, uzavøít si kontokorent… nádherný céèka v hlubokým výstøihu. Øeknu vám, jen moc tì¾ko jsem se soustøedil na tabulku v poèítaèi.“
„Jaký céèka? Kolikátky mìla?“ ozval se Karel.
„No v¾dy» øíkám: céèka!“
„Céèka… céèka… Mìla trojky nebo ètyøky?“
„®iješ v hluboký nevìdomosti! Od sametové revoluce u¾ se neèísluje. Pou¾ívají se písmena! Áèka – antiperle, béèka – bobule, céèka – cibule, déèka – dudy, éèka – extra dudy, efka – fuj, to jsem se lek, géèka – giganty. Pak jsou taky elpéèka – letištní plocha.“
Kolem stolu se rozvinula vzrušená diskuse. Ka¾dý preferoval jinou velikost, pro ka¾dého bylo právì to jeho písmeno nejlepší. Vìtšinou ale výbìr konèil u písmene D, maximálnì E. Jediný, kdo obhajoval vìtší formát byl Jan.
„To u¾ je o ¾ivot!“ procedil mezi zuby Jarda.
„Máš pravdu!“ ozval se znalec Josef. „Z velikosti F u¾ má normální chlap frustrace a u velikosti G se s tebe stává galejník!“
„Já bych s tím nesouhlasil. Víte, kdo byl Casanova?“ výstra¾nì zvedá prst Jan.
„To byl vyhlášenej dìvkaø!“ smìje se Jarda.
„Vidíš to moc zjednodušenì. To byl jeden z nejvìtších znalcù ¾en!“ nesouhlasí filosoficky Jan. „A ten øekl, ¾e jarní poupátka jsou sice krásná, ale pravou rozkoš pøinášejí teprve tì¾ké plody podzimu!“
„Tak mì napadá, pro takové tì¾ké plody podzimu by mìlo existovat oznaèení PS!“ køièel Josef.
„To jako post scriptum, kdy¾ u¾ máš vypsaný péro!“ rozjaøenì zareagoval Petr.
„To je dobrý! Ale to jsem nemyslel. Bylo by to: psí slechy!“ vysvìtluje Josef.
„To mi pøipomíná vtip,“ zjednává si ticho Karel. „Tìsnì po revoluci pøišla do tetovacího studia pøedsedkynì svazu ¾en Marie Kabrhelová, ¾e by chtìla pro zachování marx-leninských idejí na jedno òadro vytetovat Lenina a na druhé Marxe. Tatér se zaène dìsnì smát a na její otázku, co je mu k smíchu, øíká: Já si jenom pøedstavil, jak budou mít za pár let protáhlý dr¾ky!“
„A znáte ten, jak se zvìtšují malá prsa?“ pøidává další fór Jarda. „U doktora ¾enská vy¾aduje nìjaký pilulky na svoje antiperle a on jí øíká, ¾e na to jsou lepší masá¾e. Tady bì¾te za zástìnu, masírujte, zespoda a ze strany, a poèítejte si: jedna, dva, jedna, dva, jedna, dva. Ordinuje dál, zapomene na ni, odpoledne, kdy¾ konèí, tak slyší zezadu funìní, hekání a poèítání: Rrrráz, dvvva, tøøøi, èttttyøi, rrráz, dvvva, tøøøi, èttttyøi… Odhrne lajntuch a vidí, jak ta ¾enská na celou dýlku ruky masíruje zespoda, ze strany, pak nadhodí pøes rameno a patièkou vrátí zpátky.“
Ne¾ se partièka rozcházela, pøipomnìl ještì Josef Byd¾ovský: „Pøíští týden je na Vesláku turnaj. Mìli bychom dát dohromady dva smíšené týmy. Jenom¾e je nás málo. Mù¾ete nìkdo pøivést nìjakou posilu?“
„Já vezmu man¾elku a její kámošku. Je dobrá. A má pìkný dudy. To by bylo nìco pro tebe,“ obrátil se na Jana Zdenìk.
Za nìkolik dní potkala Soòa Pospíšilová na schodech pìkného, sportovnì vyhlí¾ejícího blonïáka. Zvìdavì hledìla, jak si odemyká dveøe v prvním patøe a pak, ka¾dý den ráno, se smutným povzdechem sledovala, jak spolu s panem Hulíkem odchází do zamìstnání.
Kdy¾ se v následující sobotu scházeli borci na basketbalový turnaj smíšených dru¾stev, pøedstavil Jan vysokého blonïatého chlapa, kterého pøivedl jako posilu týmu: „To je mùj partner Tomáš. Pøed týdnem se ke mnì pøistìhoval.“
