V dávných dobách lidstvo nemìlo vyvinuté takové schopnosti jako dnes a také jeho fyzické tìlo mìlo jinou podobu. Snahou Vesmíru je, aby vývoj všech bytostí smìøoval ke stále vìtší dokonalosti, ke stále širšímu dosahu jeho vìdomí. Snahou Vesmíru je, aby se lidstvo stalo plnì duchovními bytostmi. Vývojové cykly v jednotlivých kulturních epochách pøinášely lidem zkušenosti a tím byl podmínìn jejich vývoj.
Zkusme se nyní vrátit k jednotlivým historickým obdobím, èím nás obohatily a jak se podílely na našem vývoji. Rudolf Steiner se k tìmto epochám vyjadøuje takto:
Na poèátku vývoj lidí probíhal nevìdomì, podobnì jako narozené dítì. Potøebuje péèi a vedení rodièù. Teprve rùstem poznává svìt okolo sebe a vyvíjí se. Tento osobní vývoj ka¾dého èlovìka probíhá od narození a¾ do smrti. V ka¾dém okam¾iku našeho ¾ivota se v nás nìco vyvíjí a ukládá prostøednictvím denních zkušeností, kterými procházíme.
Ka¾dý Evropan pøetváøel a neustále pøetváøí v prùbìhu vývoje svým Já ni¾ší èlánky své pøirozenosti. Neustále pøetváøí z nevìdomého, to je za pomoci hierarchicky vyšších bytostí, do vìdomého, samostatného konání.
V epoše praindické èlovìk si vytvoøil éterické tìlo a jeho orgány. Následná epocha praperská vytvoøila astrální tìlo cítivé. Následovala chaldejsko egyptská, ve které se vyvíjí duše cítivá. Duše cítivá je nejni¾ším vývojovým èlánkem, èlovìk je více oddán pudùm a vášním. Své Já zaèíná vnímat teprve v dalším vývojovém období Øecko – øímském. Zde se vyvíjí duše rozumová. Èlovìk rozvíjí svých pìt smyslù od narození a¾ do smrti. V dosud posledním vývojovém období se vyvíjí duše vìdomá. Pøináší nám sebevìdomí.
V souèasné dobì do duše vìdomé prozaøuje duchovní Já, co¾ je pøíprava na budoucí vývojovou epochu, která má rozvíjet duši vnímavou. Budoucí epocha se teprve pøipravuje, a proto je tøeba vyèkávat, a¾ duchovní Já prozáøí duši vìdomou. Tato nová epocha je pøipravována Slovanskými národy a bude opakováním epochy praperské na vyšší vývojové úrovni. Slované mají pøirozené spojení s pøírodou a jejími duchovními bytostmi. Mají podvìdomé spojení s mystériem svatého grálu.
Kulturní epochy
Chaldejsko - egyptsko – asyrsko – babylonská, vývoj duše poci»ující.
Tato epocha vznikla pøibli¾nì pøed 4000 lety, nìkteré prameny uvádí ještì døíve. Vznikla v pøední Asii a v severních èástech Afriky. Chaldeja bylo oznaèení pro území dnešní Syrie, starovìký Egypt se rozkládal okolo øeky Nilu v Africe. Asyøané jsou pøíslušníky semitského národa, ¾ijícího v dnešním Iráku. Byl to národ nemilosrdných a krutých bojovníkù, kteøí zalo¾ili velkou øíši za úèelem obchodování. Ta se však rozpadla. Babylonská øíše vznikla sjednocením sumerských kní¾ectví okolo øek Eufratu a Tigridu. Známý je Chammurapiho zákoník, který obsahoval právo odvety. To známe jako oko za oko, zub za zub. Obyvatelstvo se dìlilo na bohaté plnoprávné, svobodné, ale bez práv a na otroky, kteøí byli ve vlastnictví svého pána.
Celé toto území bylo pod nadvládou teokracie, vládou knì¾í. Ti byli znalí vesmírných zákonù, které vyu¾ívali pro upevnìní nadvlády. To za pomoci astrologie, známý je Denderský zvìrokruh, za pomoci okultních rituálù. Egyptští knì¾í byli vysokými zasvìcenci a své znalosti vyu¾ívali k upevnìní vlády na všech úrovních moci.
Je dùle¾ité také pøipomenout, ¾e Egyp»ané mumifikovali tìla mrtvých. Následkem toho po smrti zùstávaly duše v blízkosti svého fyzického tìla, které se stalo pro nì dùle¾itým. My všichni dnes máme v sobì tyto otisky, které se projevují tím, ¾e milujeme hmotný svìt. Lidé by se bez mumií nemohly obejít, proto¾e by zcela ztratili zájem o tento náš fyzický hmotný svìt, který by pøestal existovat.
Epocha øecko – øímská, trvá asi od roku 800 pø.n.l. do 13.stol. a vyvíjí se duše rozumová.
Tato epocha pøináší pohled do hmotného svìta. Pøevládá racionální, merkurické myšlení. Území Øecka je hornaté a není pøíliš zpùsobilé pro zemìdìlství. Øekové cestovali po moøi a vymìòovali øemeslné výrobky za potraviny v zemìdìlských oblastech. Dobrý obchodník potøebuje rozvíjet øeè, umìní pøesvìdèit, ocenit zbo¾í, orientovat se na cestách a nenechat se ošidit. Tato potøeba zakládá na umìní pohybovat se zruènì ve všech ¾ivotních situacích. K tomu jim také pomáhalo jejich nábo¾enství. Øeètí bohové sídlili na Olympu a mìli lidské vlastnosti. Pøíbìhy, které se mezi lidmi vyprávìly, je uèili jak se i oni mají chovat. Øecká mytologie je nám známá a¾ do dnešních dob.
Staøí Øekové milovali svá tìla, pøedevším mu¾ská, co¾ se projevovalo ve sportovních zálibách. Dùle¾ité byly hry. Vítìz pak byl oslavován. Dále milovali divadlo a jejich tragédie a komedie se hrají dodnes. Milovali poesii. Básníci ve verších za doprovodu hudby oslavovali na rùzných slavnostech úspìchy bojovníkù a události k nim patøící. Homérova Illias a Odyssea je rovnì¾ ¾ivá do dnešních dob. Vyvíjela se matematika, rétorika jako umìní pøesvìdèit, filosofie, vznikaly mysterijní školy.
Øímané pøevzali od Øekù jejich kulturu, kterou orientovali pøedevším na vojenství. Rozšiøovali svoji øíši a všude zakládali a šíøili antický vliv. Zmìnili tak území Evropy, Asie a Afriky, které pak dále vycházelo z jejich základu.
Pape¾ský katolicismus
Køes»anství do Evropy pøichází zvolna od 1. stol.n.l. Oficiálnì je pøijato ve 4. století. Dìlí se na více smìrù. Západní se sídlem v Øímì, východní se sídlem v Byzanci – Konstantinopoli. Pozdìji pøibývají další smìry. Rozmach øímského pape¾ského katolicismu nastává po rozpadu západoøímské øíše 476. V pape¾ském katolicismu pøe¾ívá kult z egyptsko – babylonského období. Projevuje se nejvíce tím, ¾e církev zasahuje do svìtské moci a tím ji ovlivòuje. K pape¾skému státu patøí území dnešní Itálie a Španìlska. Církev ve støedovìku zasahuje do politiky evropských zemí a podílí se na moci. Naše zemì patøily pod správu Svaté øíše øímské národa nìmeckého. Císaø a pape¾ jsou rovnocenní vládcové.
Epocha konèí nástupem reformace. V roce 1414 na kostnickém koncilu stojí Hus proti celé ovládající katolické kultuøe. Proti jsou také albigenští, Savonarola, Luter, Kalvín – zmìna myšlení prochází celým civilizovaným evropským svìtem. Reformátoøi uèí, ¾e ka¾dý èlovìk mù¾e samostatnì komunikovat se svým bohem a nepotøebuje k tomu prostøedníky – knìze. Pøechod do nového není zlomový, ale pozvolný.
Univerzálnì diplomatický cyklus – Francie.
Tato kulturní epocha se na poèátku projevuje v politice. Spouštìèem ke zmìnì epochy bylo zrušení templáøského øádu. Templáøi byli rytíøsko- vojenským
øádem, zalo¾eným k ochranì køes»anských poutníkù do Jeruzaléma. Èasem se templáøi rozrostli, zbohatli a zaèali svojí vojensko – finanèní silou ohro¾ovat svìtské panovníky. Proti templáøùm vystoupil pøedevším francouzský král Filip IV. Slièný pod záminkou, ¾e mu nechtìjí pùjèit peníze na války a zabavil na území Francie jejich majetek. Oficiálnì pak byl øád zrušen pape¾em Klimentem V., který pøesídlil z Øíma do Avignonu. Pape¾ským schizmatem – rozdìlením zaèala krize a rozpad pape¾ského státu.
Snahou katolické církve je ovládnout kulturu Evropy a¾ k východu. Platí zde však zákon. Èím více se tento vliv rozlévá po povrchu, èím více usiluje o svìtskou moc, tím více se vnitønì vyprazdòuje. Niterný impulz pocházející z lidských duší se vytrácí, zpovrchòuje. Kde vládne katolická církev, tam se vytrácí vnitøní Kristus.
Univerzálnì diplomatický cyklus Francie, tvoøí protiklad k univerzálnímu teokratickému systému v Itálii a Španìlsku. Má ideový charakter. Obrací se více do svìtského svìta, rozvíjí myšlení a cítìní. Mìní se filosofie. Tento cyklus ¾ije v politice, diplomacii, kultuøe a umìní. Nábo¾enství se sekularizuje. Na královském dvoøe, stejnì jako v pape¾ském státì se bì¾nì vyu¾ívají intriky, tajná jednání, kabinetní diplomacie. Toho vyu¾ívají oba vládnoucí systémy. Oba vlivy, Francie a pape¾ský stát se postupnì vyprazdòují. Epocha konèí Napoleonem.
Komerènì industriální cyklus
Po napoleonských válkách pøichází nová epocha. Tu dobøe známe, v souèasnosti v ní ¾ijeme. Jedná se o rozvoj prùmyslu, bankovnictví, pøináší kolonialismus, vznikají nadnárodních korporace. Peníze se stávají zbo¾ím. Tato epocha vychází z Anglie a rozvíjí duši vìdomou. Má èlovìka úzce spojit s veškerým materiálním dìním.
Vládcové k udr¾ení moci a poslušnosti lidu pou¾ívají šedou magii, tajná okultní bratrstva, která stojí v pozadí a sna¾í se uplatnit svùj vliv a své zájmy. Toto u¾ívání okultních prostøedkù pro egoistické zájmy úzké skupiny a nikoliv celého lidstva je závadné. Nyní je èásteèné pøesunutí tì¾ištì tohoto období do USA. Svìtovládné snahy se postupnì pøesouvají z Itálie a Španìlska pøes Francii do Anglie. Z jihu na západ. Pøesto zùstávají na periferii Evropy.
Zákony vývoje jednotlivých epoch.
Platí zde zákon duality. Moc – bezmoc, vláda – poslušnost, bohatství – chudoba. Protipólem britské komerce je Rusko, slovanský východ, budoucnost pøíští epochy.
Všechno, co se dìje na fyzické pláni vy¾aduje rozpolcení, opozici. Plus a mínus. Britská komerce – ruské spirituální vlohy. Proti románsko pape¾ské hierarchii se staví Paracelsus, Kepler, Koperník. Teokracie – reformace. Hus, Luter, zniternìné køes»anství 12. století. Nositeli niterného mystického procítìní jsou minnesengøi. Proti nábo¾enství stojí vìda a umìní. Proti královské Francii se zvedají díla osvícencù Leibnise, Lessinga, Schillera, Goetheho. Oba protipóly nelze sjednotit. Výrobce – odbìratel, uèitel – ¾ák. Proti anglické epoše se opozice dosud plnì nerozvinula.
Kasty vytváøí rozdíly mezi lidmi. Epocha øímsko-pape¾ská vytváøí knì¾ské kasty. Francouzsko-diplomatická kasty královské. Epocha prùmyslovì obchodní formuje kastu bankéøù. Ti se dnes se netají tím, ¾e elita jsou ti, kteøí mají peníze a moc a ostatní jsou podlidé, otroci na práci.
Zvláštní místo ve vývoji zaujímá støední Evropa, západní Slované. Jednak pøijímají západní komerci a jednak se k ní staví na odpor. Ze západu pøichází materializující impulzy. Ze støedu se proti nim musí zvednout zduchovòující, spiritualizující odpor. Musí se nést ze støední Evropy a musí se nést v duchu niterného køes»anství. Západ je opìt materializuje, ale je nutné, aby tyto impulzy byly neustále vysílány. Dnes je hledají Slované.
Úkolem støední Evropy je spiritualizovat hmotu – zduchovnit vìdomí, vnímat a poznávat duchovní skuteènost. Západ sni¾uje ducha, nechává ho ustrnout, ztuhnout. Støed musí ducha vnášet do hmoty. Hmotu prostoupit, pro¾hnout duchem. Budoucnost má být obecnì lidská. Nikdo nemù¾e usilovat o svìtovládu. Není na to doba. Nová doba je proniknuta pravou spiritualitou.
