PADESÁTÉ VÝROÈÍ SRPNA (1) Vzpomínky úèastníka Slavomír Pejèoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tøebíèsku. Na UK vystudoval moderní obecné dìjiny, ale úèastnil se i pøednášek z archeologie, navštìvoval i filozofické pøednášky. Sled studií skonèil na Bagdádské univerzitì v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináøské práce, kterou uzavøelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dìl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiérù: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletnì pøipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení. Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejèoch-Ravik skonèil jako cenový referent v podniku invalidù META, který byl znièenými existencemi naplnìn pøes èáru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostøednì po návštìvì ½kachlíkárny½ na Letné.
Rokem 1989 pøišla omluva a návrat dorole ministerského poradce pro kulturu. Tehdy si NATO vybralo Ravika jako svého research-fellow pro média ve støední a východní Evropì. Sepsal detailní analýzy polistopadového vývoje, které dnes èítají na 40 svazkù.
Jeho vzpomínky uvedeme ve tøech kapitolách.
Redakce
Kapitola 1.
Máme tu ji¾ padesáté výroèí Srpna, psaného dávno s velkým ½S½, èas vstupu více ne¾ pùlmilionové armády spojených vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Materiálù, které byly nastøádány pøed kritickým 21. srpnem a po nìm, je pøemnoho. Jen tiskoviny legální i ilegální, vydávané v prùbìhu prvních dnù okupace byly nashromá¾dìny do bezpoètu archivních krabic. A pøece je 21. srpen v pamìti jednoho ka¾dého z nás trvale zakotven v nejrùznìjší, ale hlavnì ¾ivé podobì, v nejroztodivnìjších pro¾itcích, které nikdo nikdy nezapsal. Nechtìli jsme prostì uvìøit, ¾e kouzelná šedesátá léta, náhlé národní probuzení a rozkvìt kultury mìly skonèit. Leè stalo se – a naše pøekvapení nás zaskoèilo zejména proto, ¾e jsme své ½bratry½ dobøe neznali, pøesto¾e pùldruhého století jsme my sami, ale zejména naši pøedkové mìli pro silného pøítele na východì slabost. Zèásti zdùvodnìnou, mnohdy nepochopitelnou.
V 19. století napsal první protiruský a mo¾ná i první politický vtip Karel Havlíèek Borovský. Byla to nejen legrace, ale také struèné prozøení Rusi, na ni¾ obèas putovali èeští vlastenci. Kdy¾ se tedy Havlíèka po návratu z Rusi, pøátelé ptali, jak by tuto zemi charakterizoval, vyprávìl jim pøíhodu o vèelaøích. Potká náš vèelaø ruského kolegu, a ptá se ho na podobu ruských vèel.
Jsou takové, jako ty naše? Ó nikoli, øíká Rus. Naše vèelky jsou velké jako vaše ovce. Proboha, øíká èeský vèelaø – pak na takovéto vèelstvo musíte stavìt úly v podobì obrovských chalup. Ruský kolega se zasmál a odvìtil, ¾e co se úlù týèe, jsou ty ruské prakticky stejnì velké jako všechny úly v Evropì. To ji¾ èeský chovatel poèal potøásat nevìøícnì hlavou: prosím tì, pravil, jak se taková vèela, která dosahuje, jak øíkáš, velikosti ovce, mù¾e vejít do tak malého èesna? Co mù¾e, odpovìdìl Rus. Musí.
A k praktické promìnì této anekdoty v tragickou realitu tedy došlo u nás ve 20. století nìkolikrát, naposledy 21. srpna. Mimochodem, kdybychom Rusùm do posledního okam¾iku vìøili, (co¾ se ve velkém mno¾ství pøípadù stalo), pak nám mìl staèit protokol z jednání èeskoslovenské a sovìtské strany z konce èervence roku 1968, pøijatý v ¾eleznièním vagonu v Èierné nad Tisou. Hned v úvodu se pravilo, ¾e v zájmu upevnìní socialismu je sovìtská strana pøipravena Èeskoslovensku pomoci, a to s veškerou razancí. V té dobì mì navštívila paní Eva Merová, kdysi ¾idovská dívka, kterou adoptoval jako sirotka ve finále války v Osvìtimi ruský lékaø. Kdy¾ dospìla a dostudovala, stala se ¾enou ruského architekta. Probírali jsme, jak jinak, mo¾nost vstupu ruských vojsk. Namítal jsem, ¾e se sovìtský stát v tomto pøípadì znemo¾ní na dlouhá desetiletí. No a?, pravila paní Merová, která zemi, v ní¾ byla vychovávána, ¾ila. Mìla prostì vlastní zkušenosti, a já jsem teprve s odstupem týdnù pochopil její – jen zdánlivou – aroganci. Bylo to pochopení reakce ruského vèelaøe, který si s velikostí ovèí vèely a s malým èesnem úlu prostì nedìlal starosti. Právì tak jsem v první chvíli nepochopil její dotaz, je-li pro mì vhodné, ¾e jsem se stal tiskovým tajemníkem místopøedsedy vlády, a ekonomickým analytikem reformátora Oty Šika. Po nìkolika existenèních kopancích jsem milé Evì Merové témìø beze zbytku rozumìl. Naše pøítelkynì se znaèným èasovým náskokem vytušila míru rizika, které jsem tehdy podstoupil.
Pøesto ještì dnes shledávám, ¾e jsem vlastnì rád, ¾e mì osud pøivál právì do Strakovy akademie, a do okruhu nevelkého poètu ekonomù, kteøí pro Otu Šika pracovali. I kdy¾ nìkteré naše kroky zpùsobily, ¾e probuzený národ reagoval pøirozenì a v koneèných v dùsledcích nedomyšlenì. Kdy¾ jsem pøipravoval televizní seriál o tom, jak ¾ijeme, jak pracujeme, stavíme èi obchodujeme, (co¾ byl vlastnì obsah mé kní¾eèky My a oni z roku 1965), rozhodli se napøíklad olomouètí pracovníci Státní banky zalo¾it poklad republiky. Šikovi jsem tehdy navrhl, ¾e pøirozenou odpovìdí by mìlo být vlo¾ení kousku zlata do rodícího se ½pokladu½.
Šéf ovšem pravil, ¾e ¾ádné zlato nemá, a tedy jsem pøinesl svùj vlastní zlatý prstýnek, poslední památku na své první studentské man¾elství. Tento kousek zlata tedy 21. srpna odpoèíval v trezoru mé kanceláøe.
Nicménì fakt, ¾e jsme rozpumpovali nadìji lidí, rozhodoval i o mnì v okam¾iku, kdy jsem sám zva¾oval, zda zemi opustit èi nikoli. I kdy¾ jsem si mohl spoèíst, ¾e další setrvání v Èechách bude spojeno s velkým rizikem. Toto pokušení bylo tím lákavìjší, ¾e jsem hned v okam¾iku okupace dostal ze Státù pozvání a bianco šek Harvardské univerzity, s mo¾ností zaèlenìní se do pracovního týmu pro evropskou ekonomii a politiku. Co¾ byla nabídka pro 36tiletého mladého mu¾e na poèátku existenèního stoupání pøímo nevídaná. Tenkrát jsem si tedy opravdu uvìdomoval, ¾e nejjednodušším øešením by byl útìk, nebo» odmítnutí emigrace, jak jsem si pozdìji ovìøil, bylo vykoupeno poni¾ující prací, mimo jiné svaøováním dvou a pùl milionù polyetylenových pytlíkù. Do platby bylo tøeba pøipoèíst dva infarkty a posléze pìtinásobný by-pass. O nemo¾nosti publikovat ani nehovoøím. Rozhodování nebylo snadné – a tehdy mi jistý mu¾, èlovìk, s ním¾ jsem se setkal všeho všudy dvakrát v ¾ivotì, vyzval (po vlastních zkušenostech z váleèného exilu), abych si polo¾il elementární otázku. Jsem-li ochoten si øíci, ¾e mì Èechy neokouzlují, ¾e se mi nebude stýskat po švestkových alejích a Hradèanech, potom by bylo velkou škodou, kdybych se zde by» jen chvíli zdr¾oval. Nech» se tedy stanu Amerièanem se vším všudy. Byla by mì tady velká škoda. Jestli¾e však, jak pravil, si nejsem jistý, ¾e bych citovì obstál v daleké cizinì, a vezmu-li v úvahu své vazby k této zemi, potom uèiním lépe, kdy¾ zùstanu, nebo» v nejhorším pøípadì mohu (jako kdysi on), odcestovat jako brzdaø v nákladním vagonu.
A paní profesorka Melniková-Papoušková, (potomkynì kní¾ete Bagrationa), s ní¾ jsem spolupracoval v èase, kdy jsem se zabýval staro¾itnostmi, a kterou, jako ruskou emigrantku kdysi tato zemì pøijala za vlastní, mi pøipomnìla, ¾e stromy umírají vestoje. Kdy¾ tedy tato stará dáma v této zemi pro¾ila všechny zvraty, a dodnes ji pokládá za svou vlast, øíkal jsem si, bylo by ostudné, kdybych odcházel právì já, zatímco násilníci, kteøí nás jedné noci pøepadli, by mìli v kraji, v nìm¾ jsem se narodil, dál stanovat. Tak bylo rozhodnuto.
Leè vra»me se k 21. srpnu, který nás všechny, nebo skoro všechny šokoval. To pøekvapení bylo posíleno navíc mnohamìsíèní nejistotou, a dokonce i vysocí vládní úøedníci do poslední chvíle nemìli o pøipraveném útoku ani potuchu. Tak øíkajíc ½v obraze½ byli pouze èlenové takzvané dìlnicko-rolnické vlády, banda potenciálních kolaborantù, kteøí nesli v duši nechu» k takzvanému Pra¾skému jaru od samotného poèátku. Podle informací Václava Valeše, který se pozdìji stal, (by» jen nakrátko) mým šéfem, mi prozradil organizaèní stránku této zrady. Hlavní figurou, která organizovala tento ½kolaboraèní kabinet½ byl nìkdejší øeditel rozhlasu, pak ministr Karel Hoffmann. Byl to on, kdo obcházel všechny ministry regulérní vlády a poptával se, kdopak by pøijal a podepsal prohlášení, které pokládal na stùl. V dokumentu se napøíklad po¾adovalo obnovení cenzury a øada tvrdých vnitropolitických zásahù. Kdo z potenciálních èlenù kolaborantského kabinetu k tomuto pamfletu pøikývl, a tím se, samozøejmì, poèítalo jako s budoucím ministrem. Ti, kdo¾ se o ½dokumentu½ s Hoffmannem nebavili, si podepisovali budoucí ortel. Dnes se u¾ vlastnì ani nepíše o tom, ¾e ½vybraná elita½ dìlnicko-rolnického kabinetu, se naopak sešla ještì v pøedveèer invaze, tak¾e pánové a dámy vìdìli ji¾ pár hodin o chystaném neštìstí národa. Tak¾e jen nemnoho Èechù bylo do komplotu zamotáno, a mezi tìmito kolaborantskými ½prominenty½ se objevilo i jméno ministrynì spotøebního prùmyslu, Bo¾eny Machaèové-Dostálové. Ta také hned ráno po vstupu vojsk navštívila ministra zahranièního obchodu Václava Valeše, sídlícího v tzv. Peèkárnì, tedy v budovì nacházející se proti dnešní Státní opeøe. Z oken bylo mo¾né odsud dohlédnout a¾ na vršek Václavského námìstí.
Paní Machaèová mìla v budovì oèekávat mana¾ery pøíští vlády. Leè Rusové se ponìkud unáhlili a spustili palbu na Národní muzeum døív, ne¾ se sešel kolaboraèní kabinetu. V tomto okam¾iku se však ukázalo, ¾e vlastenectví se stává – pro ty lepší z nás – vìtším pokladem ne¾ mocenská a finanèní kariéra. Tak se stalo, ¾e v jenom okam¾iku se všechno zlomilo, paní ministrynì vyhodila z budovy manipulátory kolaboraèní moci, a s telefonem v ruce obvolala všechny ministry. Spojila se také s prezidentem republiky, generálem Svobodou, s ním¾ se znala jako hlasatelka èeského moskevského vysílání, ji¾ z èasù druhé svìtové války. Pak se celá kolona mu¾ù a ¾en, kteøí v kritické chvíli objevili hloubku svého charakteru, vydali na Hrad. Tam zatím nejvìtší srpnoví darebové, mimo jiné Kolder i Indra a další ½par»áci½, pøemlouvali prezidenta Svobodu, aby vzal v úvahu daný stav vìcí, pøijal nový kabinet, s tím, ¾e se ve mìstì fakticky nic nedìje, a jiné øešení se nenalézá. Tehdy se rozrazily dveøe, v nich¾ stála jindy bezvýznamná ministrynì Dostálová; za ní pak celý hrozen ministrù legální vlády. Svoboda pochopil, ¾e má pohromadì regulérní kabinet, a nièemové, kteøí vidìli, ¾e jednání s prezidentem se hroutí, pøísahali, ¾e se na naší zemi nedopustili zrady. Od této chvíle dostal bìh událostí jiný obrat.
Dokonce ruská generalita, která se zprvu vymlouvala, ¾e nemá spojení s Moskvou, dostala ½za uši½ od generála Ludvíka Svobody. Ten, co by voják, vìdìl, ¾e nelze vyslat do vzdálené zemì pøes pùl milionu lidí bez vztahu k vlastnímu hlavnímu mìstu, v tomto pøípadì k Moskvì. Nakonec tedy pánové, kteøí mìli pozatýkat legální vládu, sáhli po sluchátkách, a pod tlakem událostí se pojednou dovolali. Kdy¾ se dozvìdìli z úst nejvyšších pohlavárù, ¾e jim nezbývá ne¾ vyjednávat s legálním kabinetem, byli rázem s to pøekonat všechny rekordy ve skoku vysokém.
Naše vláda byla tedy uzavøena na Hradì, a dole v podhradí se našla nevelká, pìtièlenná skupina dobrodruhù, kteøí tvoøili její zázemí. Dalo by se tudí¾ øíci: ½bylo nás pìt½. Pro mì se ovšem vstup vojsk stal velkou osobní zkouškou. Nechci hovoøit o tom, ¾e jsem se okam¾itì ozbrojil trofejní pistolí z druhé svìtové války Walter, se dvìma zásobníky. Co¾ odpovídalo mé nátuøe, ale také mi zbraò dodávala jistotu, pro pøípad, ¾e by došlo ke skuteènému bojovému støetu. Krom toho bych se mìl zmínit o zásadách, které jsem proklamoval v pøedsrpnových èasech, kdy se pracovníci vlády èistì teoreticky dohadovali, zdali nás Rusové napadnou èi nikoli. No co bys dìlal ty, ptávali se mì, kdyby pøišli? V tom pøípadì, odpovídal jsem, by pro mì skonèili jednou prov¾dy. Prostì by pro mì nebyli a nebudou, a jejich existenci bych nebral na vìdomí. Kdy¾ tedy došlo k okam¾iku zkoušky mých slov, zùstal jsem vìrný svým rozhodnutím. Oblékl jsem se do bì¾ného obleku s tradièní bílou košilí a kravatou, a proto¾e mìstská hromadná doprava nejezdila, stopl jsem si slušného øidièe, který mì ochotnì dovezl a¾ na Klárov. Tedy kousek od budovy pøedsednictva vlády. To jsem ji¾ vìdìl, ¾e jsou ve Strakovì akademii pozatýkáni policisté, Štrougal s Èerníkem, také domovník se svou paní, a kdekdo koho náhodou pochytali v budovì.
Na samotném Klárovì stála v parèíku protiletadlová dìla namíøená proti davu, tísnícímu se na protìjší stranì námìstí. Ulice ke Strakovì akademii byla zablokována dvìma tanky a houfem výsadkáøù s èervenými barety. Dal jsem na svá pøedsevzetí, a prostì jsem je nevidìl a nevnímal. Rusové pro mì skonèili. Nepozoroval jsem ani namíøené samopaly, které mohly ka¾dým okam¾ikem vystøelit. Noví mocipáni v maskáèích však s druhé strany vidìli suverénní krok obèana, který jde svou zemí, za svým zámìrem, a tedy mi uvolnili prostor.
Uniformy ustoupily, a já procházel dál naprosto vylidnìnou ulicí. Nikde ani ptáèek nezazpíval, atmosféra jako po tøetí svìtové válce. Teprve poté jsem si uvìdomil, ¾e jsem si ½nadrobil½ lehková¾nou pitomostí. ®e se prostì jen pøidám k zástupu zatèených, který èekal, a¾ pøijede øidiè ze sovìtského velvyslanectví, který mìl urèit kdo ze zatèených je ½parchant½, (tím byl momentálnì Èerník), tedy koho je nutné ½sebrat½, a koho lze pustit na okupovanou svobodu. Budova byla zatím obsazena trapnými, i kdy¾ nebezpeènými mu¾i v maskáèích, a sovìtští hosté se tu usadili po svém.
Skonèili jsme ovšem u okam¾iku, kdy jsem procházel mezerou mezi tanky, které mìly uzavøít cestu k vládní budovì. Kdy¾ jsem tak zvolna kráèel trapnou cestou své beznadìje, ozval se za mnou najednou dupot. Dobìhl mì podsaditý ukrajinský major, který se mì pokusil zabránit v další cestì. Kudá?, zeptal se.
Rabóta», odpovìdìl jsem struènì. Kudá rabóta»? Já sekretár pravitìlstva, pravil jsem.
Pravítìlstvo sivodòa nìrabótajet, ozvala se odpovìï.
Tak to vám, vy kurvy hned tak nezapomeneme, odvìtil jsem èesky, nebo» jsem byl v cizinì, zejména ve stresových situacích, zvyklý odpovídat tím nejbli¾ším, tedy rodným jazykem. Otoèil jsem se, a namíøil své kroky k rozhlasové budovì, nebo» jsem se stal v noci jedním z prvních, kteøí se o vstupu dozvìdìli, a tudí¾ jsem øadu svých kamarádù kolem pùlnoci tahal z postele. Ale o tom, ¾e vláda dneska nepracuje, co¾ bylo pitoreskní, mì zase informoval velitel tankové uzávìry cesty k Úøadu vlády.
Jistého zadostiuèinìní se mi ovšem pøece jenom dostalo, kdy¾ v té chvíli pøed budovou na Klárovì zastavil vojenský gaz s vysokými dùstojníky. Mìli na klínì, na mou duši, rozlo¾ený zemìpisný atlas, a nahlí¾eli právì na dvoustranu, na ní¾ se nacházela mapa Evropy. Jako zálo¾ní dùstojník jsem nevìøil vlastním oèím. Leè pochopil jsem, ¾e vyrazili do neznámého terénu, netušíce nejspíše, v jaké¾e to zemi se nacházejí. Z mého hlediska to byl prostì pohled, jak se øíká ½pro bohy½.
Slavomír Pejèoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tøebíèsku. Na UK vystudoval moderní obecné dìjiny, ale úèastnil se i pøednášek z archeologie, navštìvoval i filozofické pøednášky. Sled studií skonèil na Bagdádské univerzitì v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináøské práce, kterou uzavøelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dìl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiérù: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletnì pøipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení. Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejèoch-Ravik skonèil jako cenový referent v podniku invalidù META, který byl znièenými existencemi naplnìn pøes èáru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostøednì po návštìvì ½kachlíkárny½ na Letné. 
