Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
Hovory s mým bratrem Bratr se vrátil z podzimní chalupy a telefonuje: Hádej, kolik mám letos kaštanù pro srnky? Abych mu udìlala radost, pravím: metrák!
Ale ne, hádej kolik ?
Nerozumím. Jak, kolik? Nevydr¾el to a vyhrkl: tøitisíce ètyøista ! Jsem vydìšena: tys je poèítal? Poèítal.
Mám o bratra starost. Ale vy, srneèky, tìšte se.
Nejpitomìjší pocit na svìtì
Zbyteènì stojíš u dveøí vlastního domu, nemáš-li náhodou v ruce správný klíè. Ostatnì nevydr¾íš stát dlouho, bolí nohy, bolí páteø a nakonec bolí i hlava.
Usedneš zmatenì na práh, na poslední schod èi kdekoli co nejblí¾ dveøí, kterými jsi tolikrát vcházela a nic zvláštního to pro tebe neznamenalo. Teï najednou, utrmácena a ¾ízniva, bez mo¾nosti se napít, jsi blízko pláèe, ale pro trapnost té situace jen koukáš, v hlavì veliké okno.
Tvùj nedobytný dùm postrádá smysl. Pár centimetrù profilu dveøí trèí mezi tvou únavou a tvým domovem, koupelnou, pohodlnými trepkami, konvicí na kávu a ty jsi vyøízena, nemajíc KLÍÈ! Nicotná vìcièka tolikrát za den uchopená a zase odlo¾ená bez dojetí. Jak se ti po nich stýská! Kde jste mé klíèe ?
Sedìt bezmocnì u vlastních zamèených dveøí je ten nejpitomìjší pocit na svìtì. Tomu se nedá zasmát ani dodateènì, ani po letech, nikdy.
Nechám si poradit
Onehdy jsem si stì¾ovala Vlastì na to a ono.
Pravila mi: Co máš z toho! Nech ten ¾ivot bì¾et jako film a jen se dívej!