Pøíbìh naší Ambry
Moje tehdy dvanáctiletá dcera si usmyslela, ¾e chce pejska, a já, i kdy¾ jsem si vzpomnìla, jak jsem zcela nesmìle prosila tatínka o toté¾ a jak mi pøes veliký strach ze staøíèka vyhovìl, jsem na rozpacích. „Mám, nemám?“ svìøuji se o pøestávce natáèení seriálu Zemì úsmìvù hlavnímu protagonistovi, kterého jsme pozvali a¾ z Prahy, Miloši Kopeckému. „To musíte obstarat své dceøi pejska, a proto¾e naše Mùra se právì èeká, jeden pejsek bude Váš!“ kategoricky prohlásil.
Proto¾e jsem v té dobì zaèínající normalizace byla hlavním ¾ivitelem rodiny, nesmìle jsem prohlásila. „No, jen¾e já na takového pejska, jakého máte vy, (vùbec jsem nevìdìla o jakého psa jde), nemám peníze.“ „Prosím vás, o tom vùbec nemluvte, já zvíøata neprodávám!“ A dohoda byla uzavøena.
Bylo to nìkdy pøed nástupem léta, kdy Mùra pøivedla štìòátka na svìt a pak mezi mnou a panem Kopeckým neustále lítaly dopisy. Dokonce jsem mìla pøijet pro štìòátko o prázdninách a¾ do mlýna, kde odpoèíval, ale nevyšlo mi to døíve, ne¾ v záøí. A v Praze.
Ohlásila jsem se u Kopeckých v den, kdy jsem mìla v Praze nìjaké øízení, dokonce to bylo v archivu a¾ nìkde za Prahou, a tak tak jsem stihla ve stanovenou hodinu zazvonit na Dušní 16.
Mùra mìla u sebe štìòátek ještì nìkolik a já jsem si mohla vybrat. Rozhodla jsem se pro feneèku, hned jsem ji pojmenovala Ambra, podìkovala jsem paní Kopecké a u¾ jen tak mezi dveømi a ze slušnosti, jsem se zeptala: „Kolik dlu¾ím?“ „Tisícpìtsetkorun.“ S podivením mì polil mráz. „V¾dy» pan Kopecký øíkal, ¾e zvíøata neprodává.“ „Ne, neprodává, ale mi zase øekl, ty se o nì staráš, ty víš, kolik ti daly práce, tak si to nech zaplatit!“ Mìl pravdu, starat se o štìòátka dá moc práce, navíc to byla štìòátka èistokrevná. Domluvily jsme se, ¾e peníze pošlu nadvakrát, a já se vydala s pejskem na letištì.
Vìdìla jsem, ¾e zvíøata se musejí pøevá¾et ve skladovém prostoru, a tak jsem milou malinkou Ambøièku balila na záchodech do papírové krabice. „Proboha, paní, pøece ji tam nebudete dávat. Takový krásný pejsek! Vezmìte ji do letadla!“ S radostí jsem vyslechla radu hajzlbabky, ale s obavami jsem pejska ulo¾ila do tašky tak, aby ho nikdo nevidìl. Kdy¾ letuška roznášela vodu, zahlídla Ambru, právì kdy¾ jsem jí dávala pít. „Jéje, to je hezký pejsek, dovolte, a» ho pohladím!“ A já jsem u¾ vìdìla, ¾e mi pejska z letadla nevyhodí.
Doma mì èekala rozradostnìná dcera, ale souèasnì veliká obava z paní, která hlídala mladšího chlapce a psy nemìla ráda. A já jsem na ní byla závislá! První noc jsem vùbec nespala. Pøemýšlela jsem, jak za pejska zaplatím tolik penìz a jak to udìlám, aby paní, hlídající mého syna, nepøeká¾el. Vymyslela jsem: Pøiznám jenom 750 korun a tu druhou polovinu musím nìjak ušetøit z penìz pøidìlených na hospodaøení.
Ráno jsem milou Ambøièku dala do tašky a šly jsme spolu do práce. Oba problémy byly vyøešeny.
Pejsek rostl k naší radosti, dennì mì doprovázel, tedy byl nošen do práce, tam si mi lehl na nohy a ukáznìnì èekal, a¾ zase pùjdeme domù a bude si hrát s dcerou, které byl urèen.
Moje práce bohu¾el nesestávala jenom ze sezení za psacím stolem, ale neustále jsem byla nìkde mimo a v ten èas jsme chystali pøenos k výroèí Tatry Kopøivnice. Vraceli jsme se z obhlídky, pejsek mi pìknì sedìl na klínì a já si všimla, ¾e mu po èumáèku leze nìjaké zvíøátko. Zlikvidovala jsem ho, ale ukázalo se další a po návratu domù jsem zjistila, ¾e jich má plný ko¾ich. Tak rychle do drogerie, pro nìjaké prostøedky a pejsek se nevítaných hostù zbavil.
U¾ byla rovnocenným èlenem naší rodiny, u¾ se jí vyhojila trimovaná ouška, kdy¾ jednou, a bylo to v èase, kdy aut na naší ulici bylo skuteènì velmi málo, jeden soused, jako by schválnì, nám Ambru pøejel. Pøe¾ila, ale hledali jsme ji v sousedním domì, kam v šoku utekla. Øíká se, ¾e všechno zlé pro nìco dobré a naše Ambra musela pro¾ít hrùzu s autem, aby byla vzata na milost paní, která nám hlídala syna. U¾ jsem ji nemusela nosit do práce. Pøeèkávala ten èas, ne¾ se nìkdo z rodiny vrátí, v pelíšku.
Ambøièka rostla, den ze dne nám dìlala vìtší radost, a¾ pøijel Miloš Kopecký. „Kde máte pejska, musíte mi ho pøivézt!“ Byla jsem moc ráda, proto¾e u¾ jsem se mohla chlubit tím, jak se o nìho staráme. Jen zcela nesmìle jsem se zmínila o vších. „To¾, to je samozøejmé, prosím vás, dostala je od Mùry, ta je má také!“ Uklidnila jsem se a objednala na pøání Miloše v hospodì svíèkovou. Samozøejmì pro pejska. Musí mít pøece to nejlepší. Pøání jsem splnila a také svíèkovou zaplatila.
Potom u¾ to bylo normální. Mìli jsme pejska èistokrevného, milovali jsme ho a uèili jsme se, jak se o nìho patøiènì starat. Netušili jsme, ¾e nejvìtší péèi potøebovala jeho srst, ale našli jsme na jedné výstavì, na ní¾ jsme zcela náhodou zabloudili, senzaèního pana Drgaèe.
Ambøièka prospívala, dostávala ty nejlepší známky, proto¾e péèi o její rùst pøevzal od dcery man¾el. Èasto se mnou jezdívala na slu¾ební cesty a bývala èlenkou štábu.
Byl to u¾ nádherný, ètyøletý dobøe stavìný a velmi dobøe hodnocený pes, kdy¾ ti, kteøí ho mìli na starosti, rozhodli, ¾e musí mít potomky, a partnera našli a¾ v Bratislavì. Vyjeli jsme tam v tom nejškaredším listopadovém dni. Mlha a lilo jako z konve. Krytí bylo úspìšné a my jsme se chystali k tomu, ¾e naše Ambra bude mít krásná štìòátka. Všechno probíhalo bez problémù, a¾ pøesnì týden pøed vrhem Ambra onemocnìla. V nedìli zaèala vrhnout krev, nepomohl ani veterináø dr. Koláø, ani návštìva veterinární nemocnice v Hluèínì. Ambra nám pøed oèima odcházela. Onemocnìla v nedìli odpoledne a v pondìlí veèer u¾ se na nás dívala vyèítavým pohledem svých krásných èerných oèí, v nich¾ jsme èetli otázku: „Co jste mi to udìlali?“ Museli jsme na další návštìvu k dr. Koláøovi a ten mìl pro nás jenom jednu útìchu. Injekci, aby jí ukonèil trápení.
Skuteènì zlomeni jsme odcházeli z veterinární stanice. Najednou mi napadlo, ¾e právì teï, po letech bych se koneènì mìla pøiznat man¾elovi, kolik jsem za ni zaplatila. „Musím ti øíct, ¾e nestála 750 korun, ale 1500.“ „Ale tìch radostí, co jsme s ní u¾ili, bylo za tisíce!“ odpovìdìl. A rozplakali jsme se oba.
Mìli jsme smutek. Po nìkolika dnech nám volal dr. Koláø, ¾e Ambøièka èekala sedmnáct štìòátek, a to a také nìjaké srùsty, které se jí udìlaly po neš»astné bouraèce s autem, ji pøipravily o ¾ivot. Ještì dlouho jsme bydleli v bytì, který s námi sdílela i naše Ambra. A já jsem ji v¾dycky vidìla v kuchyni. Dívá se na mì vyèítavým pohledem, no¾ièky jí klou¾ou po hladkých dla¾dièkách, a krásné èerné oèi ¾ádají po mì vysvìtlení. Proè?
Kdy¾ vyšla kniha Miloš Kopecký „Já“, s velkým pøekvapením jsem si v ní pøeèetla, ¾e ze stejného vrhu si vzal pejska i Václav Havel. Byli jsme tedy pøes psy spøíznìni, ale jenom ètyøi roky. I ten pejsek, kterého si v roce 1970 od Kopeckých Václav Havel vzal, u¾ ne¾ije, a tak sourozenci spí pokojnì v psím nebi i s maminkou Mùrou. U¾ léta se o nì stará zase Miloš Kopecký.
Pøíbìh naší Ambry
