Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Slapy
Jednoho dne v polovinì padesátých let minulého století mùj dobrý kamarád øekl:
“Otec skoro nespí, poøád jenom bìduje … Co kdy¾ to prdne?“
Pan otec, odborník, mìl na mysli právì dokonèenou slapskou pøehradu na Vltavì. Nic neprdlo. Pøehrada vytvoøila ohromné jezero do dáli mnoha kilometrù, vody zatopily pitoreskní Svatojánské proudy, ve vodách utonul hotel Záhoøí, dìjištì zmínìné v jedná napínavé knize z doby okupace, její¾ jméno u¾ si nepamatuji.
Ne¾ bylo vodní dílo dokonèeno, bylo mo¾né v øece, v jejích poklidnìjších místech chytat sumce, jejich¾ maso ale není, bohu¾el, ¾ádná pochoutka. Po¾adavek doby byl splnìn, z neveliké øeky se stalo ohromné jezero. V blízkosti pøehrady na jednom bøehu vznikla rekreaèní oblast Rabynì. Koupání v jezeøe nádherné, voda klidná a ještì v záøí teplá, vonící, nazelenalá. Temnì èirá. To vše vystøídalo malebnost Svatojánských proudù.
V té dobì byl do našeho domu v obci Slapy, na rohu dvou úzkých ulièek, z nich¾ jedna se sva¾ovala k srdci obce, dobrodìjem re¾imu nastìhován pan Vavøínek s rodinou, dìlník na stavbì pøehrady. Byli jsme odkázáni do dvou malých místností v patøe domu. Kdy¾ jsme jednou s otcem vynášeli na záhon ¾umpu, pan Vavøínek sedìl na schodech, díval se na nás a popíjel rum pøímo z láhve.
Takovou zmìnou byla máti znaènì zneklidnìna a moje krásné èasy ve Slapech do té doby pro¾ité, skonèily. Nezmizely ale vzpomínky na ten pìkný èas, který prodeji domku pøedcházel.
Nádherné kolojízdy s místními hochy pod vedením Járy, syna kdysi obchodníka s látkami, starším ne¾ my ostatní, rù¾olícího a s jakýmsi darem pro vùdcovskou pozici. Aè ují¾dìl v èele na dámském kole, nikoho z nás nenapadlo jediným slovem to komentovat. Jeho rodièe nesli ztrátu majetku s bohorovným klidem jaký snad mívají jen lidé na skuteèné úrovni takto posti¾ení.
Jaké to byly projí¾ïky! Kolem vojenské rekreaèní oblasti nalézající se na vršku za naším domem, jinými lesními cestami oblastí Na vyhlídce s chatami Pra¾anù. Letním vzduchem provonìným lesem øítil se Jára na svém dámském a navíc tøíètvrteèním kole mocnými zábìry silných nohou a my za ním. A po silnicích do okolních obcí, Buše, Pøestavlk a nìkdy a¾ do Nového Knína.
A jindy … ze silnice vedoucí kopcem dolù ke Štìchovicím kolmo lesem vedla lesní pìšina k vodní nádr¾i za okupace pou¾ívané snad Nìmecku posádkou k osvì¾ení a mo¾ná i k pou¾ití v pøípadì po¾áru. Voda byla také temná a vonící napadaným jehlièím. Z betonového ochozu skákal statný øízek Jarda Machaè nádherné lomeòáky, rázoval pak kraulem po hladinì, ale Jára, pokud byl právì také ve vodì, svým stylem prsa mu staèil. Do vody nikdy po hlavì neskákal, aby si nenamoèil svoje krásné, bohaté vlasy. Kolem nebylo šaten, jen oøeší, v nìm¾ pøevlékaly se do plavek dámy; nìkdy nám I pøálo štìstí. A jaké to pak byly návraty v podveèer, kdy slunce prostupovalo témìø horizontálnì vìtvemi stromù, vzduch vonìl pryskyøicí a my byli slastnì unaveni celodenní aktivitou.
Obec Slapy se nalézá na mírném svahu, vede jí pìkná silnice ze ¾ulových kostek, s jednou vìtší zatáèkou na horním konci, další pak kdesi uprostøed a poslední pak kolem hostince U Neu¾ilù.
V pùli toho mírného svahu nacházela se restaurace a øeznictví pana Zajíèka, v tìch shora zmiòovaných èasech u¾ jen zodpovìdného vedoucího, jeho¾ dceru podaøilo se mi jednou uvidìt v oøeší kolem blízkého rybníka Lahoz v okam¾iku výmìny šatù za plavky. Byla to zajímavá podívaná.
Do hostince U Neu¾ilù jsem obchodu, rád si pohovoøil s panem Neu¾ilem a nebo jeho paní, pan Neu¾il byl menší chlapík ponìkud zasmušilého vzhledu, k nìmu¾ mìl nepochybnì zmìnou pomìrù dùvod. Zatímco jeho paní, oficiální vedoucí restaurace, aè si stì¾ovala na nemocné srdce, oplývala energií a s otcem o pomìrech ráda rokovala. Debata byla vìtšinou pesimistického rázu, co¾ v tìch dobách bylo více ne¾ pochopitelné, i kdy¾ mne, nemajícího ¾ádnou zodpovìdnost kromì studia, se to tak moc netýkalo.
Nìkdy jsme pak z restaurace šli k nedaleké vile pana Slavníka, kdysi majiteli známého restaurantu U medvídkù v Praze. Pan Slavník byl doslova filmová postava, pøipomínal mi herce Vnouèka, pøíjemný pán se slabým srdcem. Ve veliké zahradì kolem vily prosperovaly ovocné stromy a jejich úrodu jsme si nìkdy, v pøíhodný èas a v rozumné míøe, odnášeli domù. Otec s panem Slavníkem vìtšinou hovoøil o politice a v závìru návštìvy jsme v¾dy byli panem Slavníkem pozváni k návštìvì restaurace U medvídkù, kde byl vedoucím. K návštìvì obèas došlo a dodnes si nepamatuji, ¾e bych jedl chutnìjší sma¾ený øízek s bramborem jemným jako máslo ne¾ na obèasné veèeøi s panem Slavníkem, pozdìji veèer, v uzavøené ji¾ restauraci U medvídkù.
A bylo to právì ve Slapech, kde jsme s kamarádem Zdeòkem, dnes profesorem Fakultní nemocnice na Karlovì námìstí, v roce 1952 v chalupì jeho prarodièù, sledovali radiovou reportá¾ o slavném trojnásobném vítìzství Emila Zátopka na OH v Helsinkách. Ta olympiáda se konala za prolhaného amatérismu atletù SSSR a jejich satelitù vèetnì ÈR. Podobný nešvar, ve který jsou dnes takové hry promìnìny, aè do všestranného profesionalismu o kterém u¾ se nic nepøedstírá. Ale myšlenka olympijského zápolení je dnes pohlcena jinak ne¾ l¾í Sovìtského svazu. Všemocným byznysem.
Tento mùj návrat do minulosti, do tehdejší obce Slapy a jejího okolí, nebyl by úplný bez následující vzpomínky. Kdy¾ jedu nìkdy kanadskými lesy, velmi èasto ne právì pøístupnými kromì turistických stezek, nejednou si pøipomenu tehdejší procházky lesy kolem Slap. Nìkdy brzy z rána s košíkem v ruce a nadìjí na úlovek høibù, jindy jen na pomalé pochody tím krásným, pøístupným lesem tam, kde se øíkalo a snad i dodnes øíká Na porostlinách a kde mezi smrèinou a mladými bøízkami oko i chabého houbaøe jakým jsem, spoèinulo na sametovì hnìdých hlavách høibù, na oran¾ové špièníkù, na sytì ¾lutém spoleèenství lišek. A tím nádherným pøírodním královstvím vinul se potùèek s vodou èirou a svádìjící k napití.
Nastal pak den, kdy jsme jednoho podzimního odpoledne, pod vlivem okolností shora zmínìných, z domu v obci Slapy vynášeli naše vìci. Domek, který nám byl z vìtší èásti k pou¾ívání státem odebrán, byl, hlavnì na pøání maminky, prodán. A stìhovali jsme tedy jeho obsah do malé, ve Štìchovicích zakoupené chaty. Louèil se s námi pan architekt Košvanec, majitel vily naproti našemu domu, nádherný to mu¾ d¾entlemanského chování a zjevu, kuøák dýmky, která jistì byla dunhillka, majitel krásného vlèáka Ajaxe. Ten pes nás sledoval moudrýma, inteligentníma oèima, jakoby snad vìdìl, ¾e nìkteré zmìny se dìjí za prazvláštních okolností… A rozhodují o nich lidé, kteøí by mìli být moudøejší toho krásného vlèáka…
Pamìtníci, vzpomínejte!