Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (21) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * * Honza a drak (1/2)
Byl jednou jeden chalupník a ten mìl sedm dìtí. Dneska nikdo tolik dìtí nemá, aèkoli by je u¾ivil jenom z pøídavkù, ale tenkrát to nebyla ¾ádná vzácnost. Vzácností bylo v takové rodinì dosyta se najíst, mít své vlastní boty èi postel. Sedmièka je š»astné èíslo, ale sotva v podobì sedmi hladových krkù.
„Tohle není bo¾í po¾ehnání,“ lamentovala chalupníkova ¾ena, „to je bo¾í trest!“
Nejstarší z dìtí byl Honza. Vysoký, urostlý mládenec, šikovné ruce, èilé nohy, široké srdce… A rozhodnì nebyl hloupý. Ve škole se toho sice moc nenauèil, jen to povinné trivium: ètení, psaní, poèítání, proto¾e na víc nebyl pøi tom shonu za ¾ivobytím èas, ale práce na poli a v chalupì, to je uèitel nad uèitele! Nejprve se malý vesnièan uèí tím, ¾e je u všeho, co dìlají dospìlí, kouká jim pod ruce a opièí se po nich tak dlouho, a¾ to doká¾e i on, pozdìji pak tím, ¾e si musí se vším poradit sám, proto¾e si nemù¾e pøivolat opraváøe, údr¾báøe, garanèní techniky èi jiné experty.
Honza se nauèil všechno, co potøeboval k ¾ivotu, jen tìch penìz bylo doma poøád málo. Lámal si hlavu, èím by rodièùm pomohl, aby mohli pøistavìt svìtnièku, pøikoupit kozu a kus pole…
Zkraje léta bývá na statku chvíle klidu, a tak si vy¾ádal rodièovské svolení podívat se po okolí, jestli nezavadí o nìjaký výdìlek. Poptával se v ka¾dé vsi, ale takových jako on bylo víc. U sedlákù byla buï jen výpomoc za jídlo a pøespání, nebo práce na celé ¾nì.
Šel a šel, a¾ došel do královského mìsta. První, co mu padlo do oka, byly velké plakáty a na nich pletenec divokých krkù a hlav. Copak, copak? Øíkal si. Nìjaký tyjátr, nebo pøímo cirkus? Podíval se zblízka, ale nebyly to ¾ádné reklamní billboardy, nýbr¾ vyhlášky, jimi¾ Královská Výsost vyhlašovala vìèné nepøátelství sedmihlavému drakovi, jen¾ se usadil v Draèím údolí, unesl královskou dceru a tyranizoval celé okolí. Nakonec byla uvedena odmìna, kterou král vyplatí tomu, kdo ho pøemù¾e a princeznu vysvobodí. Odmìnou nebyla ani její ruka, ani pùlka království, ale dost penìz na to, aby za nì Honza poøídil všechno, co jim doma chybìlo.
Ne ¾e by zrovna tou¾il potýkat se s draèí potvorou, ale øíkal si, ¾e to nemù¾e být o moc horší ne¾ shánìt práci v královském mìstì, potýkat se s konkurencí, biøici, noèními hlídkami, lakomými mìš»any a vzteklými psy.
Vypil v šenku pohárek medoviny a spìchal k hradu poptat se, jestli ta nabídka ještì platí. Sotva zaklepal na první bránu, kterou uvidìl, dva poøízkové ho popadli mezi sebe a ne¾ staèil cokoli øíct, odvedli ho k veliteli strá¾e. Ten ho hned vyslýchal: kde bydlí, komu je poddaný, jak se sem dostal, zda umí èíst, jakou zbraní umí zacházet… a tak dále, a¾ se dostal ke konci bezpeènostní provìrky, jejím¾ cílem bylo zjistit, zda není špiónem nìkteré sousední øíše. Teprve pak se ho zeptali, oè mu jde.
„Chci bojovat s drakem,“ øekl Honza.
Velitel se zamraèil. „Proè jsi neklepal u brány èíslo dvì? Tady provìøujeme uchazeèe o jiné slu¾by.“
„Vyhláška byla roztrhaná,“ omlouval se Honza. „Asi na ní nìco chybìlo.“
„No dobøe,“ bruèel velitel, „ale zatímco jsem se tu s tebou vybavoval, v pøijímací kanceláøi skonèily úøední hodiny. Vypadni a hlas se ráno.“
Takové jednání se Honzovi moc nelíbilo, zvláštì proto, ¾e venku zaèalo pršet, ale nezbylo mu nic jiného ne¾ odtáhnout a hledat nocleh v podhradí. Kdy¾ ho našel, lehl si na døevìnou lavici, pøikryl se koòskou houní a pustil se do poèítání oveèek, aby rychle usnul a nebyl ráno jako moucha. Na draky se jistì musí vstávat døív ne¾ na houby.
Ráno bylo nebe jako vymalované a mìsto nìjak veselejší ne¾ vèera. Neèekal sice, ¾e ho budou u brány èíslo dvì slavnostnì vítat, spíše ¾e bude muset vystát frontu pøed pøijímací kanceláøí, ale všechno bylo jinak. Brána byla zamèená a musel èekat víc ne¾ hodinu, ne¾ ji otevøeli. Pøed pøijímací kanceláøi nebyla ani noha a uvnitø byl jen jeden znudìný úøedník.
Pøi spatøení uchazeèe o osvobození princezny nicménì trochu o¾il a zaèal líèit, co ho èeká. „Ten drak, to je ukrutný netvor,“ zaèal pobouøenì, „postrach královských stád!“ Pak si ale uvìdomil, ¾e nemù¾e potenciálního vyzyvatele pøíliš vystrašit, a ubral. „Potvora to je, to ano, ale taková…, no taková lidská. Lítala nejdøív po celém kraji a pan správce královských velkostatkù se poøád nemohl dopoèítat ovcí, beranù a jehòat. Poslali jsme na ni èetu vojákù, ale utekla, unesla nejstarší královskou dceru a teï ji dr¾í v jeskyni jako rukojmí. Její sestøièky by se rády vdaly, ale nemohou, a¾ po ní.“
„Èím se ten drak ¾iví?“ zeptal se Honza.
„Musíme mu vozit ovce nebo prasata. Døív mu staèil jeden kus na týden, teï u¾ chce dva. Døív jedl maso syrové, teï si je peèe v jeskyni.“
„Kdo se s ním u¾ utkal?“
„Nìkolik rytíøù, tøi siláci z cirkusu, jeden vesnický kováø, pár vojákù a nevím kolik øezníkù – ale marnì. Drak zùstane v jeskyni, vystrèí jen ty své tlamy, zaène z nich chrlit oheò, rytíøùm se rozpálí brnìní, na ostatních chytnou šaty – a je po boji.
Jejdaneèky, pomyslel si Honza, on je to drak ohnivý! „Proè na nìj nepošlete hasièe?“
Úøedník spráskl ruce. „Aby troubili, zvonili, dìlali pekelný rámus? To bys tomu dal! Vydìsí se a s princeznou je ámen.“
„No jo, ta princezna…,“ ošil se Honza, „ta to komplikuje.“
„Veèer tì zavezeme do Draèího údolí, prohlédneš si místo, kde se ten netvor usadil, a øekneš nám, jestli si na nìj troufáš a s èím,“ ukonèil úøedník rozhovor. „Teï tì zavedu za ubytovatelem, aby se o tebe postaral.“
To u¾ je lepší písnièka, øekl si Honza. Udìlám všechno pro to, abych pana krále zbavil jeho trápení a vydìlal si pytlík zla»ákù.
Celý den pak strávil na hradním nádvoøí a pøedvádìl èeládce, jakou má sílu: desetkrát zvedl nad hlavu škopek plný kamení, jednou ranou rozštípl špalek na sekání døeva, nadzdvihl ¾ebøiòák za rozvoru a jako nic ho otoèil… Prošel se po hradbách, prohlédl si konì ve stájích, ale ven u¾ ho nepustili, aby si snad ten souboj s drakem nerozmyslel.
Veèer ho zavezli do Draèího údolí, a» se podívá na tu pøíšeru. Bylo to docela malebné místo: rozpukaná skála, pøed ní velký dolík, kolem bøeh… Nejdøíve spustili ze skály nad jeskyní koš s jídlem pro princeznu. Ta natáhla ruku, aby všichni vidìli, ¾e je dosud ¾ivá, a vtáhla košík dovnitø. Potom zajeli s vozem na plácek, shodili na zem sta¾enou ovci, honem ujeli, posadili se na stráò proti jeskyni a èekali, a¾ se drak objeví. Trvalo to dosti dlouho, ne¾ z jeskynì vykoukla hlava na dlouhém krku, zakousla se do ovce a zatáhla ji dovnitø.
„Takových hlav má sedm!“ øekl zbrojmistr. „K tomu tìlo jako hroch a ocas jako krokodýl. Troufneš si na nìj?“
Honza neøekl ani á, ani bé, jen se drbal ve vlasech.
„Jak já to vidím, šanci bys mìl,“ vemlouval se zbrojmistr. „Od té doby, co je to zvíøe v jeskyni, se moc se nehýbá, a proto dost ztloustlo. Jenom bys je musel nìjak vylákat ven.“
Honza zase ani cé, ani dé, jen se rozhlí¾í kolem.
„Jestli si myslíš, ¾e bychom tomu drakovi mohli ze stránì shodit nìjaký balvan na hlavu, tak to jsme u¾ zkoušeli. Nebylo to k nièemu, vidí dozadu i nahoru, staèil uhnout. To chce vymyslet nìco jiného.“
Honza se zvedl ze zemì, oprášil si kalhoty a povídá: „Kdy¾ mì necháte dost dlouho spát, nìco vymyslím. Já toti¾ nejradši pøemýšlím s rukama za hlavou.“
„Troufneš si tedy?“ naléhal zbrojmistr.
„Ale jo,“ zabruèel chasník. „Pøece tu nebudu zbùhdarma utrácet èas.“
Honzovi se ihned dostalo všestranné péèe. Odvezli ho zpátky do hradu, ustlali mu na široké posteli, narovnali pod hlavu tøi polštáøe a ráno chodili po špièkách, aby ho pøedèasnì nevzbudili.
Po snídani, kterou mu pøinesli na støíbrném tácu, našel své obleèení vykartáèované a navonìné, i jeho pøistøihli a navonìli, aby mohl pøedstoupit pøed váleènou radu se svým návrhem.
Honza nebyl zvyklý procedurám na takové úrovni, a tak se chvíli ošíval, ne¾ ze sebe vymáèkl: „Máte cepy?“
„Jaké cepy? A k èemu?“ divili se rádci.
„Jako zbraò,“ vysvìtloval Honza. „Já pøece neumím zacházet ani s šavlí, ani s meèem.“
„On chce jít na tu nestvùru s cepem,“ uchechtl se jeden z maršálkù. Ostatní èlenové rady reptali potichu.
„No tak, Jeníku,“ povzbuzoval mládence zbrojmistr, „vylo¾ nám, jak si svùj boj s drakem pøedstavuješ!“ Zaèínal mít strach, ¾e ztrácel èas s nìjakým jelimánkem.
Honza se trochu sebral. „Nejdøív bych ovšem, vzácní pánové, potøeboval, abyste do toho dolíku pøed jeskyní napustili vodu. Draèím údolím teèe potok, jistì by šla pod jeskyní udìlat malá hráz. Tak do výše prsou.“
Vzácní pánové se na sebe podívali, nadechli se, ¾e spustí ostrou, ale Honza se u¾ dostal do rá¾e a nepustil je ke slovu. „Poèítám, ¾e drak bude z dlouhého pobytu v jeskyni a z toho horka uvnitø i venku poøádnì vysmahlý a uondaný. Všiml jsem si, jak mu jazyk visí z huby a jak má chlupy na krku docela speèené. Vsadím se, ¾e kdy¾ mu pøed jeskyní udìláme koupalištì, neodolá a bude se chtít namoèit. Já potom seskoèím ze stránì a postavím se mu.“
„S cepem?“
„S cepem.“
„Ale to u¾ nebude tøeba,“ rozhorlil se další maršál. „Jakmile bude jednou venku, vytáhneme ¾ebøíky a háky, dvacet vojákù ho vezme šturmem z jedné strany, dvacet z druhé – a je náš!“
„A to ne,“ vzepøel se Honza. „To zvíøe není hloupé. V¾dy» mu staèí zvednout jenom jednu hlavu a hned spatøí schované vojáky. Pohodlnì by se staèilo schovat, nebo uletìt.“
„Nezapomínejte, ¾e dr¾í jako rukojmí princeznu,“ pøipomnìl nejvyšší komoøí. „Nesmíme je nièím poplašit.“
„Kromì toho by mì netìšilo jít na nì s takovou pøesilou,“ pokraèoval Honza. „Chci se s ním utkat poctivì. Sám.“
V sále to zaèalo huèet jako v úle, generálové se pøekøikovali, ka¾dý mìl jiný názor, ale všichni se sna¾ili Honzu pøesvìdèit, ¾e nejúèinnìjší zbraní je váleèná lest podpoøená tvrdou silou. Honza však stál neochvìjnì na svém, tak¾e mu nabízeli alespoò pár vojákù k ruce, nebo pacholky s putýnkami, aby ho obèas polili vodou.
„Ne a ne,“ dr¾el se Honza, „to by nebyl rovný boj. Drak si také ¾ádnou posilu nepøivede.“ Nakonec souhlasil s dvouèlenným doprovodem, který zùstane v úkrytu a nebude se plést do boje.
Nedalo se nic dìlat, poslali tedy èetu civilistù stavìt hráz a shánìli pro Honzu pár tì¾kých, pevných cepù, které vydr¾í ránu do draèí hlavy.
Mezitím ho vydatnì krmili, pøijala ho dokonce Jeho Nejvyšší Výsost s man¾elkou a zbývajícími dceruškami, dali mu podepsat revers, ¾e ten souboj podstupuje na vlastní nebezpeèí, ¾e kdy¾ utrpí zranìní, nebo bude dokonce zabit, nikdo nebude vymáhat ¾ádnou náhradu, popøáli mu hodnì zdaru a odvezli ho do Draèího údolí.
