Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (17) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Jakub a Bety
Byl jednou jeden chlapec, jmenoval se Jakub, a jeho tatínek byl kapitánem námoøní plavby, kdy¾ jsme ještì mívali zaoceánské lodì. Jezdil s nimi po svìtì a z ka¾dé cesty synovi nìco pøivezl. Ten byl samozøejmì rád, ¾e má doma laso, sombrero, tropickou pøilbu, dva bumerangy a bùhvíco ještì, ale pøece jen by mìl radìji nìco ¾ivého: tøeba lvíèe nebo klokánka. Jednak ¾ádný z kamarádù nic takového nemìl, jednak by si mìl s kým hrát.
„To jsou nápady!“ bránil se otec, kdy¾ Jakub zaèal o takový dárek škemrat. „Byt není zoologická zahrada.“
Co se ale nestalo. V Africe pøinesli námoøníci na loï zatoulanou opièku, ta se pak s nimi plavila do Øecka a na Kubu, všichni si ji oblíbili, shánìli pro ni banány, oøíšky a jiné dobroty. Bety – tak jí øíkali – však mìla nejradìji kapitána. Buï proto, ¾e si jí nejménì všímal, nebo proto, ¾e má nejvìtší kajutu a na jeho uniformì je nejvíce zlata.
Kdy¾ se loï vrátila do domovského pøístavu ve Štìtínì, pøestali se námoøníci najednou k opici hlásit. Nikdo si nemohl vzpomenout, kdo ji na loï pøinesl. A tak se o ni musel postarat kapitán. Chtìl ji pøedat posádce lodi, co se právì chystala na cestu do Èíny, ale kdy¾ vzal Betynku do náruèe, ta se ho chytila kolem krku tak pevnì, ¾e ji nedokázal odtrhnout. Pøivezl ji tedy domù a pøemýšlel, jak si takové zvíøe zvykne v bytì na sídlišti.
Kuba byl pøesvìdèen, ¾e mu táta splnil jeho pøání, a skákal radostí skoro tak vysoko jako ta opice. Maminka byla nadšena ménì, vìdìla, ¾e na ni zbude práce. Jakub se však pøekonával, staral se o Bety lépe, ne¾ kdyby to byla jeho sestra.
A tak otec odjel na další plavbu uklidnìn.
Mít doma zvíøe z pralesa není ovšem ¾ádná legrace. Leze a skáèe po celém bytì, šplhá po záclonách, nejradši sedí nìkde u stropu a hází po vás vším, co má po ruce. Opice jsou ale velmi uèenlivé. Bety chtìla dìlat všechno jako Jakub, doslova se po nìm opièila. Jedla s ním u stolu, chodila cvièit do sokolovny, bøinkala na piano, vozila se po zábradlí. Kdy¾ sedìl u výkresu, musel jí dát štìtec, barvy a balicí papír, aby mohla taky malovat.
Jednou v sobotu odbìhl ke spolu¾ákovi s nìjakým pøíkladem, ale zdr¾el se, proto¾e jej poøád nemohl pochopit. Jakub se toti¾ moc dobøe neuèil. Nešel mu dokonce ani zemìpis. Uèitel ¾asl: „Tvùj táta jezdí po celém svìtì, urèitì ti o svých cestách vypráví, a ty nenajdeš na mapì Japonsko!“
Je to tak. Jakub by mìl mít zemìpisný atlas v malíèku, ale jak jej otevøel, pøišlo mu líto, ¾e je táta tak daleko a tak dlouho pryè – a mìl po náladì na uèení.
Kdy¾ se v tu sobotu vrátil od spolu¾áka, èekalo ho poøádné pøekvapení. Bety se zmocnila štìtcù a barev, které zapomnìl uklidit, a proto¾e nemìla ¾ádný papír, pustila se do bílé stìny pokoje. Po zdi se rozlézaly barevné skvrny: hnìdá, modrá, ¾lutá… Jakub hledìl na tu spouš» a bylo mu jasné, ¾e a¾ se maminka vrátí z krámu, kde prodává, bude zle. Jak se tak ohromenì díval na ostrùvky barev, zaèaly mu nìco pøipomínat. Ten nejvìtší vypadal jako Afrika, ten menší zase jako Austrálie… Rozevøel atlas, vzal si nejtlustší štìtec a zaèal ty skvrny upravovat, aby odpovídaly svìtadílùm na mapì. Pak se pustil do moøí mezi nimi, ale docházela mu modrá. Zato pøišla maminka a spráskla ruce: „Co to vyvádíš?“
„Maluji mapu svìta, abych mohl sledovat, kde je právì táta,“ øekl Jakub a bál se otoèit. „Právì jsem se chtìl pustit do Ji¾ní Ameriky.“
Matka chvíli nevìdìla, jestli má breèet, nebo se smát. Civìla na zeï a táhlo jí hlavou, jak to má tì¾ké pøi dlouhém odlouèení od mu¾e nejen ona, ale i ten chlapec. Pak se rozkøikla: „Nebudeš se pouštìt do Ameriky, kdy¾ ti chybí u Afriky Madagaskar a u Austrálie Nový Zéland. Doplò si to!“
Jakub nemohl uvìøit, ¾e to prošlo tak hladce. „Došly mi barvy,“ pípl. Kdy¾ dostal nové, jásal: „Dík, mami. Na téhle mapì se zemìpis urèitì nauèím a opravím si známku.“
Od té doby vylepšuje mapu na stìnì i trojky ve škole. A opièce Bety za její spolupráci slíbil, ¾e a¾ se vrátí táta, vezmou ji na výlet do èeského lesa, kde nikdy nebyla.
