Jak jsem se stal slavným v obchoïáku
K oslavì mých kulatých narozenin se sešla rodiny, sjeli pøátelé a známí. Bylo pøíjemné odpoledne, pofukoval vlahý vìtøík, pod rozlo¾itou korunou starého oøešáku se hezky sedìlo. Mladí grilovali, dìti si hrály na písku a nás nìkolik seniorù sedìlo kolem stolu, pili jsme víno a klábosili.
Proto¾e mi pøed dvìma týdny vyšla kniha, stoèil se rozhovor i k ní a k mé tvorbì.
„Kolik u¾ jsi vlastnì vydal kní¾ek?“ zeptal se jeden z ménì zasvìcených.
Po informaci, ¾e jich budou bezmála u¾ tøi desítky, pravil s notnou dávkou obdivu: „To jsi u¾ slavnej spisovatel!“
Vnuèka Julie, která se v tu chvíli ke mnì pøišourala a sedla si mi na koleno, se zájmem poslouchala, co si dospìlí povídají.
„Svìtská sláva. polní tráva...“ pravil jsem. „Slavnej budu a¾ po smrti!“
Asi po mìsíci na mne pøišla øada, abych pohlídal Julinku, nebo» rodièe museli slu¾ebnì vycestovat za hranice. Pøivezli ji, postavili za dveøe kufr, zamávali a byli fuè. Od té chvíle jsem byl dìdeèek na plný úvazek.
Kdy¾ jsem dìvenku po obìdì ukládal ke spánku, zjistil jsem, ¾e mezi nesmyslným mno¾stvím sukýnek a trièek v kufru chybí py¾amko. Vyspinkala se v trièku s obrázkem nìjaké vesmírné pøíšerky – jak mohou rodièe malé holèièce oblékat takovou zrùdnost – a odpoledne jsme se vydali do obchoïáku nìjaké py¾amko poøídit.
Vybrala si èervené, jak øíkala „karkulèí“, s bílýma kytièkama.
„To ti tatínek koupil krásné py¾amko!“ vtírala se obstaro¾ní prodavaèka.
Jen¾e vnuèka se nedala: „To pøeci není tatínek! To je mùj dìdeèek, slavný spisovatel po smrti!“