Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (82)
V dalších letech jsem se sna¾il nìco napsat a „nìkam udat“ v¾dy pøed volbami a po nich, ale u¾ bezúspìšnì. Vìtšinou jsem upozoròoval na to, ¾e náš volební systém je velmi nedokonalý, a naivnì jsem navrhoval optimálnìjší varianty. V nich šlo o to, jak to zaøídit, aby se lidé nebáli volit malé strany, proto¾e nepøekroèí pìtiprocentní hranici. Nabízel jsem øešení, ¾e by na volebních lístcích bylo mo¾né oznaèit nìjakou alternativu, aby se po rozdìlení „propadlých hlasù“ ani jeden nedostal stranì, s ní¾ voliè naprosto nesouhlasí. A ještì lepší by bylo, kdyby se do snìmovny dostalo pouze tolik poslancù, kolik odpovídá ne poètu všech oprávnìných volièù, ale pouze tìch, kteøí k volbám skuteènì pøišli! Velkou a vlastnì poslední výjimkou, kdy se mé názory dostaly ke ètenáøùm, byl èlánek, který otiskly Lidové noviny 22. prosince 1997 na docela presti¾ním místì po známém rudolfínském projevu prezidenta Havla, a zde je ukázka:
Koncem roku 1992 se na našich televizních obrazovkách poprvé objevila klikatá èára, která odtrhovala od sebe Èechy, Moravu a Slezsko od Slovenska. A 9. prosince 1997 se na obrazovkách objevila znovu klikatá èára, která od sebe odtrhovala portréty dvou našich tehdy nejvýznaènìjších politikù! …
Dá se øíci, ¾e pan prezident v projevu k obìma komorám parlamentu v tom prosincovém odpoledni øekl to, co jsme – jinými slovy a pøi jiných pøíle¾itostech – mohli slyšet nebo èíst u¾ mnohokrát. V jeho projevu to však bylo poprvé zkoncentrováno do nekompromisní kritiky a proneseno nejvyšším ústavním èinitelem. Je jasné, ¾e odstupujícímu premiérovi a jeho pøíznivcùm se projev líbit nemohl. Nebyla to však kritika pravicové politiky, ale kritika zpùsobu jejího provádìní. Je však také pravda, ¾e prezidentùv projev byl konfrontaèní, a ¾e mu lze vytknout jednostrannost. A tak se jím souèasná pravice cítí být ohro¾ena a jen její malá èást si pøizná, ¾e je to kritika oprávnìná. K velké škodì však pøišla pozdì, co¾ je asi i prezidentova vina.
Své chyby nikdo nepøiznává rád a je velké umìní pøiznat je vèas a neèekat, a¾ na nì uká¾e nìkdo druhý. Naše pravicové strany však u¾ pøed volbami v roce 1992 udìlaly øadu chyb, které tehdy moc nevadily. Patøí sem zejména bohorovný postoj k èiperným a všehoschopným kariéristùm všech barev v jejich øadách a na všech stupních veøejného ¾ivota. Pøeceòoval se asi i odhad poètu potenciálnì pravicovì smýšlejících volièù. Vìtšinu národa se podaøilo naèas získat za cenu nìkolika tisícovek, obdr¾ených v kupónové privatizaci (nejlépe pomocí Harvardských fondù). Opravdu pravicovì však asi tak velká èást lidí bohu¾el smýšlet nemù¾e, a to z mnoha objektivních dùvodù. Zcela jistì – a opìt bohu¾el – je pro vìtšinu lidí pohodlnìjší a pøijatelnìjší nechat za sebe pøemýšlet jiné, kteøí se o nás, „obyèejné lidi“, postarají. Právì tady je prostor pro levici, které naše souèasná rozklí¾ená pravice vyklizuje místo pøíliš brzy, ani¾ by dokázala prosadit své cíle. Zdá se také, ¾e demokratická levice pøíliš spìchá na cestì k pøevzetí moci, a na chyby, jich¾ se u¾ pro svou nezralost musí dopustit, doplatíme opìt všichni.
Se zmìnou k lepšímu bychom ale mìli zaèít ka¾dý sám u sebe, co¾ je pravicové, mìli bychom být solidární se slabšími, co¾ je levicové – a hlavnì – mìli bychom do parlamentu dostat ty nejlepší z nás! …
A u¾ opravdu nakonec mých rádoby politologických nesmyslù ještì nìco z doby po volbách v roce 2002, co¾ se pochopitelnì u¾ opìt se mezi ètenáøe nedostalo:
Tak máme za sebou další, tentokrát velmi vypeèené volby. Politici a politologové hledají pøíèiny rekordnì malé úèasti a nacházejí tu logická, tu ménì logická vysvìtlení. Naše demokratické strany si zøejmì neuvìdomují, ¾e prostì pro 42 % oprávnìných volièù nedìlaly v posledních letech dobrou politiku! Dùkazem je i to, ¾e aèkoliv komunisté na celostátní úrovni naštìstí neprovozovali politiku témìø ¾ádnou, staèilo jim to k tomu, aby je zázraènì zvolilo témìø o dvì stì tisíc lidí více, ne¾ v minulých volbách.
Strany vìtšinou hledají pøíèiny neúspìchu ve slabé volební kampani a nìkteré dokonce pouze v jejím špatném závìru. Je to velmi smutné a svìdèí to o tom, co si naše politické špièky pøedstavují pod pojmem dìlat politiku! Jako meteorolog musím „ocenit“ zejména obligátní výmluvy na pìkné poèasí. Vsadím se o cokoliv, ¾e kdyby po oba dny lilo, svádìla by se velmi slabá úèast na to, ¾e lidé nechtìli jít do deštì! Asi by to pro jistotu chtìlo vypisovat volby na jiné roèní období – navrhuji pozdní babí léto.
A ještì jedna poèetní pikantérie. Zajímalo by mne, zda si poslanci uvìdomují, jak slabý mandát v tìchto volbách získali. Z 58 % oprávnìných volièù je toti¾ tøeba odeèíst ještì asi 12 % hlasù „propadlých“, které dokonce získali i poslanci, pro volièe nikdy nevolitelní. A tak naši „vyvolení“ zastupují s odøenýma ušima pouze asi 46 % procent národa a zbytek nemá ve snìmovnì zastoupení! To je pøekvapení, co? Smutným faktem pak zùstává, ¾e by se podle našeho skvìlého volebního zákona zcela zaplnily parlamentní lavice, i kdyby k volbám pøišli jen ti, kteøí kandidovali a zvolili se sami!
Volby do snìmovny 2002
Ka¾dá z dalších dvaadvaceti stran získala ménì ne¾ 1 %!
®ijeme v podivné zemi a zdá se, ¾e i v èím dál, tím podivnìjší dobì. Ale zoufat nemá cenu. Je tøeba pøekousnout trable a sna¾it se, aby ka¾dý z nás byl svého štìstí strùjcem, nebo» jedinì tak se tøeba nìkdy ti nejlepší z nás stanou strùjci štìstí i tìch druhých!
A na úplný závìr tìchto mých ¾ivotních paradoxù a renoncù bude mo¾ná dobré znovu oprášit jednu velmi starou moudrost našich pøedkù, kterou mi do mého dìtského památníèku v roce 1942 napsal pøed odchodem na vìènost mùj dìda:
Pracuj ka¾dý s chutí usilovnou na národa roli dìdièné,
cesty mohou býti rozlièné, jenom vùli mìjme všickni rovnou!
Obrázky: Internet
Pamìtníci, vzpomínejte!
