Nadpøirozená záhada po smrti Jeøábka
Petr Rychtaøík byl vychován, v souladu s oficiálním politickým programem rozvíjející se socialistické spoleènosti, jako ateista. Ostatnì v mìsteèku s dvìma a pùl tisícem obyvatel, kde sice mìli na Kostelním námìstíèku pùvodnì gotický, po tøicetileté válce baroknì pøestavìný kostel sv. Václava s renesanèní zvonicí vedle stojící, ji¾ od druhé svìtové války chátrající, nebyl v dobì, kdy navštìvoval základní devítiletou školu, faráø.
Dìkana P. Jeøábka, jen¾ tu slou¾il v padesátých letech, postihla mrtvice, ochrnul na pùl tìla, tak¾e své poslání musel ukonèit. Vzala si ho k sobì jeho sestra, ¾ijící v malém domku pøímo naproti – z køesla v nìm¾ sedával u okna, vidìl na krásný ¾lábkovaný gotický portál svého chrámu Pánì.
Církevní tajemník okresu vyu¾il situace – s posvìcením mìstského výboru strany vyhlásil objekt fary za staticky narušený, a tudí¾ nevhodný k obývání, tak¾e nebylo mo¾né na faru dosadit nového duchovního správce.
Kostel byl zamèený stejnì jako zvonice. Jen¾e parta klukù z domù kolem Kostelního námìstí a v sousedních ulicích u¾ pøed lety pøišla na to, ¾e døevìná okenice spodního okna zvonice není zevnitø zajištìná obrtlíkem, a kdy¾ se pod ni mírnì zapáèí, je mo¾né ji otevøít. Kupodivu jim to celá léta procházelo. Ono pøístupné okno toti¾ bylo na stranì odvrácené od námìstíèka a navíc z obou stran chránìné pøed zraky nepovolaných korunami lip rostoucích u kostela. Bylo to jejich tajemství, cítili se jako spiklenci dobývající zakázané území. A také v horním patøe zvonice tajnì kouøili startky bez filru, co¾ byl další dùvod k tomu, aby se o jejich návštìvách nikdo, a rodièe u¾ vùbec ne, nedozvìdìl. Okenici za sebou v¾dy peèlivì zavøeli. Mìli na to systém – do otvoru po suku ve spodním horizontálním prknì okenice zastrèili ¾elezný háèek, schovávaný pod uvolnìnou cihlou, jím¾ okenici pøitáhli a zaklapli. Jeho druhou stranou nadzvedávali okenici pøi otevírání.
Pan dìkan Jeøábek, bylo-li pìkné poèasí, sedával na lavièce pøed domkem. Èetl si, díval se na kostel, z jeho¾ døíve bíle omítnutých stìn opadávala omítka, a pozoroval kolem chodící lidi. Jednou zavolal na Petra Rychtaøíka a Jirku Èadila, kteøí honili na hrbolatém námìstí mièudu, a poprosil je, jestli by mu skoèili do trafiky pro noviny. Kluci šli, stejnì nemìli co dìlat, proto¾e se parta nesešla. Kdy¾ se vrátili, pan dìkan povídá: „Kluci zatrachtilí, kdy¾ lezete do té vì¾e, dávejte si pozor, a» nespadnete. To nejhoøejší schodištì bylo vyviklané u¾ pøed válkou, a jak to tam vypadá dneska, ani nechci vìdìt.“
„Vy o tom víte, ¾e tam lezem?“ vyklulil oèi Petr.
„Ba¾e vím. Vidívám vás mezi ¾aluziemi horního okna. Myslíte si, ¾e vás nikdo nemù¾e vidìt, ale pøesnì z mojí lavièky je ten správný úhel, abych vidìl, jak se koukáte dolù na lidi a smìjete se, ¾e jsou mròaví. Hned bych tam s vámi šel, kdybych mohl. Rád jsem odtamtud pozoval ¾ivot v mìsteèku a rozhlí¾el se po kraji.“
„To je právì to, proè tam lezem. Vodtamtaï sou vidìt i Krkonoše, kdy¾ je pìknì, a Ještìd a tady na tu stranu Bezdìz a taky Øíp,“ máchal rukama Jirka. A pan dìkan jim vyprávìl, jak za mlada slou¾il mše pøi národní pouti na horu Øíp a ve Vrchlabí v Krkonoších byl tøi roky kaplanem.
Od té doby kluci, vlastnì celá parta, chodili za panem dìkanem a dychtivì naslouchali jeho vyprávìní o historii kostela a mìsteèka, ale také o ¾ivotì svatých, jak byl který umuèen a jaké umìl dìlat zázraky a kteøí slavní malíøi a sochaøi je ve svých dílech zpodobòovali a o Je¾íši, jak mìnil víno ve vodu a jak byl zrazen svým uèedníkem Jidášem a jak byl ukøi¾ován a pak vstal z mrtvých. A taky o tom, jaké to tady bylo døív, pøed druhou svìtovou válkou, kdy ještì chodili lidi do kostela a konaly se tu slavné poutì, plné námìstíèko lidí bývalo a zvony vyzvánìly.
„Mìl jsem kostelníka Kotrouše. Jak ten umìl zvonit…“ zasnil se pan dìkan. „Škoda, ¾e u¾ zemøel. V¾dycky jsem si pøál, a¾ si mì Pán povolá, aby mi zazvonil na poslední cestu.“
Roky utíkaly, kluci se rozprchli na støední školy a uèilištì a pan dìkan sešel vìkem. U¾ nesedával na lavièce pøed domkem, sedìl stále jen doma s modlitební kní¾kou a obèas bylo vidìt za oknem jeho smutné oèi, dívající se na gotický portál chátrajícího kostela.
Koncem listopadu pøijel Petr na víkend z internátu. „Umøel pan dìkan Jeøábek,“ oznámila mu jen tak mezi øeèí matka. „Zítra má pohøeb. V deset hodin.“
Do Petra jako kdy¾ støelí. Ani¾ poèkal na buchty, které matka právì tahala z trouby – celý týden se v¾dycky tìšil, jak si ještì horkou makovou buchtu vychutná, vybìhl z domu, jen vidìla oknem, jak mizí v ulièce ke kostelu.
V sobotu se v deset hodin rozeznìl nad mìsteèkem majestátný zvuk zvonu. A¾ se z toho faráøi ze sousední farnosti, kterého pozvala paní Skoøepová, aby nad hrobem odslou¾il poslední rozlouèení s jejím bratrem, zadrhla øeè.
V jedenáct hodin bìhali okolo kostela a zvonice pøíslušníci kriminálky. Maèkali kliku na dveøích, zkoušeli zatlaèit na okenici spodního okna, ani tu se jim nepodaøilo otevøít, vytáhli od víkendového obìda soudruha církevního tajemníka, jemu¾ se ovšem velikým klíèem nepodaøilo odemknout úplnì zrezivìlý zámek. Otázku, jak mohl nìkdo zvonit ve zvonici, do které není mo¾né se dostat, nerozøešili.
