Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (80)
V roce 1990 pøed prvními svobodnými volbami jsem coby novopeèený rádoby politolog- samouk napsal:
Zdá se, ¾e naše první svobodné volby po 44 letech nejsou naèasovány nejlépe. Mnozí z nás se domnívají, ¾e mìly být hned zaèátkem roku, co nejdøíve po volbì prezidenta. I s rizikem, ¾e budou revoluèní, jaksi „polosvobodné“. Anebo pak a¾ za rok, aby nové politické síly mohly øádnì vykrystalizovat a do svého èela vybrat nové a morálnì èisté osobnosti. Komunisté, kteøí by mìli být rádi, ¾e zùstali na politické scénì, se cítí být napadáni ze všech stran a je neuvìøitelné, jak nemohou pochopit, ¾e je to naprosto logické. Stále nechtìjí uznat, ¾e jejich strana mù¾e prakticky za vše, co se u nás dìlo, a dokonce i za to, ¾e jsme ji nechali vládnout více ne¾ 40 let! Poznámka – nevyšlo!
Na podzim tého¾ roku následovala má další drzost, kdy¾ jsem se pokusil zamíchat do politiky nejen morálku, ale ekonomiku:
Myslím, ¾e necelý rok po naší revoluci vìtšina lidí u nás je zklamána a není spokojena se „stavem unie“. Kdekdo si dnes klade nìkolik základních otázek – proè jsme na tom po všech stánkách tak špatnì a hlavnì – jak se z toho bahna hospodáøského i morálního vyhrabat? Pøi srovnávání „úspìchù“ našeho hospodáøství se nabízí otázka, zda opravdu naši dìlníci pracují 10x ménì, ne¾ dìlnici v SRN èi v USA a naši vìdci a in¾enýøi jsou 10x ménì erudovaní, ne¾ jejich kolegové na západì? Pøitom odpovìï je pomìrnì snadná – náš minulý re¾im výsledky naší práce doslova prošustroval! A tak se nabízí „malé dilema“ – komu dát pøi obsazování jakékoliv odpovìdné funkce pøednost? Odborníkovi, který koketoval, nebo byl dokonce pøesvìdèeným stoupencem reálného socializmu a tak má jakési øídící zkušenosti, nebo jinému odborníkovi, který naopak nikdy øídit nemohl, proto¾e s minulým re¾imem pøíliš koketovat nechtìl? Nemohu našim nejvyšším politikùm radit, ale co se týèe „pøekabátìných“, dával bych „bacha“ radìji vìtšího, ne¾ menšího! Jak dostat na správná místa správné lidi, aby se co nejrychleji odstranily minulé chyby a spoleènost byla co nejefektivnìji a bez vìtších otøesù pøevedena k prosperitì? Ano – to» základní otázka souèasnosti!
Dále si myslím, ¾e ještì dùle¾itìjší ne¾ náprava deformovaných ekonomických vztahù, je napravení morální, a to jak jedincù, tak i celé spoleènosti! Pokud nebudou lidi v naprosté vìtšinì lidí vìøit novým politikùm, tak poøádnì pracovat nezaènou! Nelze ale èekat, a¾ nás k tomu donutí ekonomické tlaky.
Co se týèe další morální otázky, není divu, ¾e se objevuje na scénì otázka „špinavých“ penìz. Kdy¾ se èlovìk zamyslí, tak se zdá, ¾e prakticky v celé historii lidstva snad všechny velké peníze a velké majetky mìly více ménì nemorální pùvod. Nemá cenu to rozebírat, ale dùle¾ité je, ¾e naštìstí v¾dy pøišel okam¾ik, kdy tyto špinavé peníze zaèaly pøinášet u¾itek a prospìch všem! Asi je to jeden z nejvìtších paradoxù lidské morálky. A musíme se sna¾it, aby tomu tak bylo i u nás! Poznámka – nevyšlo.
Koncem roku 1991 jsem ovdovìl a v mém ¾ivotì nastalo podivné prázdno, které poèátkem roku 1992 roku vyplnil pøítel Egon Lánský, který byl v té dobì u¾ ve vysoké státní funkci. Doba opìt kvasila a blí¾ily se další opravdové volby. Obèanské fórum se štìpilo a 1. bøezna pak bylo zalo¾eno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí støedové – tedy má parketa – vedené pøedsedou snìmovny lidu Federálního shromá¾dìní Rudolfem Battìkem, mo¾ná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vylouèila ze svých øad. K tomu hnutí se hlásilo i nìkolik velmi známých osobností. Kromì mého pøítele, který s Battìkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovìtská vojska. A do této milé a vá¾ené spoleènosti mne Egon pøivedl. Bohu¾el Ti nejznámìjší u¾ v èervnových volbách v roce 1992 nekandidovali, a mo¾ná proto jsem se dostal na jejich kandidátku v mém rodném Východoèeském kraji i já – a dokonce do èela! Všichni kandidáti prošli lustracemi, mám tedy osvìdèení podepsané tehdejším federálním ministrem vnitra Ivanem Langošem a bylo docela zajímavé sledovat, jak se nìkteøí obávali, co na jejich lustraèním osvìdèení bude! A u¾ mì to ani nepøekvapilo…
Pamìtníci, vzpomínejte!
V roce 1990 pøed prvními svobodnými volbami jsem coby novopeèený rádoby politolog- samouk napsal: