POVÍDAÈKY (6) Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
BÍLÁ HOLUBICE
Jednou, sestoupila jsem do suterénu našeho domeèku a otevøela dveøe do domácí kotelny. V šeru mezi kotlem a uhlím jsem uvidìla v prachu na podlaze bílou holubici. Dívaly jsme se na sebe. Nepohnula se, bìlounká a neposkvrnìná ani smítkem. Jak dlouho jsme se na sebe nehnutì dívaly?
Já, abych ji nepoplašila, ona ... proè?
Promluvila jsem na ni: Co tu dìláš? Pomalounku jsem se k ní blí¾ila, musela jsem projít kolem ní, abych mohla otevøít vrata do zahrady a pustit ji ven. Jak se dostala do kotelny? Pootevøeným okýnkem? ®e se neumazala! Otoèila se ke mnì zády a capkala pøede mnou, prošly jsme sušárnou, vešly do gará¾e, trefila tam. Beze strachu mì nakonec pustila pøed sebe. Otevøela jsem vrata a vyšla do zahrady první.
Ona za mnou váhavì. Jakoby smutnì vycapkala pøed vrata, u¾ se na mne nedívala, jen nad èímsi váhala. Nìco divného se ve mnì dìlo, témìø hrùza, ale beze strachu. Lehounce se vznesla a krou¾ila nade mnou. Já s hlavou zvrácenou jsem polykala slzy a šla za ní, kdy¾ vìtšími a vìtšími kruhy, výš a výš, odlétala.
Málem jsem nahlas zavolala MAMINKO !
ŠEDÁ HOLUBICE
Holubice le¾ela mezi dvìma mladými tisy s køídly rozevøenými k letu. Hlavu mìla polo¾enu na stranu v hlubokém spánku. Kolem ní vìtøík povíval šedými peøíèky, je¾ ztratila pøi tom usínání, ale stopy ¾ádného zápasu nikde.
Tìlíèko u¾ bylo ztuhlé, a kdy¾ jsem je obrátila bøíškem k sobì, objevila se na hrudi rudá stopa, jakoby ji nìkdo zastøelil a trochu krve uniklo. Byla to bobulka velikosti rybízu, odstranila jsem ji, hruï zùstala èistá.
A tu vidím, ¾e na zemi pod ní a kolem ní je tìch rudých bobulek roztroušeno víc. Nìkteré potrhané, jiné nedotèené. Posbírala jsem je a spolu s holubicí vlo¾ila do pytlíku k pohøbení.
Dovedu si pøedstavit, ¾e pozøela jedovaté plody a umøela. Ale kde se vzalo tolik bobulek na jejím místì posledním? A proè ztratila ta nì¾ná šedá peøíèka?
Ráno pøiletìl holoubek a na vìtvi borovice èechral své letky.
SVATEBNÍ KYTICE
Svatební kytice hoøela
mumifikovaná desítkami let
hoøely bílé stu¾ky na zelené myrtì
rù¾e stále rudé vydechovaly své lístky
do sivého popela
hoøela krajka objímající kytici
nejdéle plakaly rù¾e
a mé oèi slzely voòavým dýmem.
Tato melancholie je dost smutná, ale ráda na ni vzpomínám.