Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (79)
Musím se vrátit k vlastním pro¾itkùm z doby normalizace, které se asi pøíliš nelišily od zkušeností všech èlenù mlèící vìtšiny. A tady opìt nastoupí další paradoxy a renoncy televizní. V „utu¾eném“ re¾imu v Ès. televizi se zøejmì i pro jistotu relace o poèasí pøedtáèely, a tak kdy¾ jsme chtìli osvì¾it stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porá¾ce našich hokejistù „sovìtskou sbornou“ jsem vlastnì velmi nezávadnì hlásil, ¾e velké mrazy v Moskvì zøejmì zmrazily výkon našich hochù. Byl jsem u¾ málem odlíèený a z re¾ie se ozvalo, ¾e to musíme pøetoèit. Podobnì dopadla kolegynì Magda, kdy¾ v období nástupu Solidarity v Polsku se pokusila o¾ivit pøedpovìï tvrzením, ¾e – bouøky z Polska by se mohly rozšíøit i k nám!
Teï ale opìt musím na chvíli poøádnì poskoèit v èase, nebo» na další pøíklady jsem si vzpomnìl a¾ po „sametu“, kdy u¾ by byly tyto politické nará¾ky mo¾né. Nìkdy v dobì, kdy se naše republika dìlila, jsem v rozhlase vzpomínal na suchý rok 1947 a na to, co pøišlo potom. A jako reakci na mé názory, ¾e naše odmítnutí Marshallova plánu následnì vedlo nejprve k „Vítìznému únoru 1948“ a postupnì ke ètyøiceti letùm totality, jsem dostal øadu dopisù. A pro politology by mo¾ná bylo zajímavé, ¾e u¾ tehdy byly souhlasnì dìkovné a hnìvnì odsuzující reakce v pomìru fifty-fifty! V tìch druhých mi posluchaèi nevybíravì vyèítali, ¾e døíve jsem se podobnì mluvit jistì neodvá¾il, ¾e se mám dr¾et svého kopyta a neplést se politiky, ¾e jsem vystudoval za jejich dìlnické peníze atd. No - mrzelo mì to, ale co nadìlám? Vzpomínek na poèátek našich svobodných 90. let bude ještì více, ale sem patøí jedna docela legraèní. Kdy¾ jsem jednomu svému starému spolu¾ákovi z Jièína, kterého jsem nevidìl od svých tøinácti let, na jeho dotaz sdìlil, ¾e za jednu televizní relaci jsme mìli tøi stovky hrubého, znechucenì prohlásil, ¾e za takové prachy by se ani neoholil! A to jsme si tìmi nìkolika relacemi za mìsíc pøilepšovali k platu natolik, ¾e nám to ostatní kolegové, kteøí do televize nechodili – závidìli. No – opìt zále¾í na úhlu pohledu.
Tak¾e jsem ty vzpomínky opìt poøádnì èasovì zamíchal a teï u¾ slibuji, ¾e 17. listopad 1989 byl i pro mne takovým mezníkem, ¾e od tohoto data se budu sna¾it postupovat striktnì chronologicky. Bohu¾el v tom „velkém listopadu“ le¾ela má pìtaosmdesátiletá maminka v nemocnici v Pøíbrami s nalomeným kyèelním krèkem, nebo» ji porazil na dvorku velký domácí pes. Dvakrát týdnì jsem za ní jezdil, a tak z hektických shromá¾dìní s cinkajícími klíèi jsem se zúèastnil pouze jednoho. Do politiky jsem se zaèal zapojovat velmi nesmìle, proto¾e jsem si myslel, ¾e do té by se mìli zapojit zejména povolanìjší. Ale divil jsem se, kdo všechno se dere na výsluní! A tak jsem zaèal psát èláneèky do novin, které mi dokonce zaèaly alespoò sporadicky vycházet.
Svùj první politický „výlev“ jsem zaslal poèátkem roku 1990 pøíteli Egonovi Lánskému, který v té dobì ještì pracoval ve Svobodné Evropì. Hlavním námìtem toho pøíspìvku byl mùj názor, ¾e by KSÈ mìla být rozpuštìna a všichni její èlenové by mìli dostat v politice jakýsi oficiální distanc, podobnì jako ve sportu ti, kteøí faulovali. Øadoví èlenové na jedny volby, které se chystaly, ni¾ší funkcionáøi tøeba na troje a nejvyšší papaláši by mìli být vyøazeni z politiky samozøejmì do¾ivotnì.
Mùj pøítel tam ten pøíspìvek pøeèetl a dokonce jsem dostal honoráø 10 marek, tak¾e jsem byl placen nìkdejší „štvavou vysílaèkou!“ Mimochodem, byl to jediný honoráø, který jsem za své èlánky dostal a samozøejmì mi byl vyplacen v naší bance v tuzexových poukázkách. Èlánek pak otiskly i Lidové noviny a dokonce i jedny krajanské v USA. To vše u¾ samozøejmì gratis. A ještì „malý detail“ - všem mým dobrým známým, kteøí o tu partaj tøeba jen trochu na èas a z nejrùznìjších dùvodù zavadili, se mùj èlánek moc nelíbil…
Své politické ledví jsem sice u¾ odhalil docela dost, ale pro jistotu upøesním, ¾e jsem se v¾dy sna¾il být v pomyslném politickém støedu, který je nenávidìn jak politiky, tak politology. A tak vìtšina mých dalších èlánkù, které jsem zasílal zejména do Lidovek, skonèila zøejmì v redakèním koši a otištìno jich bylo jen pár. Pokusím se vybrat nìkteré dle mého názoru zajímavìjší a v¾dy uvedu, jaký mìly osud.
Pamìtníci, vzpomínejte!