Š»astné man¾elství
Kateøina a Josef jsou krásný, harmonický pár. Jejich man¾elství trvá dvacet let a dlu¾no øíci, ¾e se na obloze jejich vztahu neobjevil ¾ádný bouøkový mrak. Obèas sice nìjaký ten obláèek pøešel, ale brzy se zase vyjasnilo.
Jen¾e… V¾dycky se najde nìjaké „jen¾e“.
„Máme se stále rádi, ale nìjak se po tìch dvou desetiletích vytratila vášeò, vyprchala náru¾ivost, zmizelo nadšení, odešla vstøícnost, pominula schopnost kompromisu,“ svìøila se mi Katka pøi kávì v naší oblíbené cukrárnì, kde se jednou týdnì na hodinku scházíme, abychom probraly dùle¾ité vìci.
„Chtìlo by to zkoušku!“ zamyslela jsem se.
„No jo, ale jakou?“ zvedne oboèí kamarádka.
„Nìjaký šok. Aby se Pepa vydìsil. Aby se ukázalo, ¾e o tebe ještì stále stojí!“
Sedìly jsme tentokrát skoro tøi hodiny, po kávì pøišla becherovka, pak druhá, tøetí… Stejnì jsme nic nevymyslely.
Ráno mì dost bolela hlava. Sedím v tramvaji, civím z okna… a najednou to pøišlo. Tramvaj zabrzdila, jede krokem… vedle refý¾e stojí dva au»áky napasované do sebe, u znaènì rozbitého bílého fiata stojí ¾enská se zakrváceným oblièejem… Nápad!
Hned po pøíchodu do kanceláøe volám Kaèence: „O polední pauze se musíme sejít!“
„Nainscenujeme havárii. Vrátíš se domù pìšky, s krví na oblièeji. To by v tom byl èert, aby to s Pepanem nehnulo!“
V sobotu, brzy ráno Kateøina Pepovi oznámila, ¾e dojede do supermarketu na nákup. „Vezmu si tvoje auto. Mnì tam nìco skøípe, budeš se na to muset podívat,“ oznámila mu suše a odešla. Jen se v posteli zavrtìl a nìco zabruèel.
Ká»a pøijela ke mnì domù. Nalíèila jsem jí oblièej tak, ¾e jsme mìly obavy, kdyby ji potkala záchranka, ¾e se na ni doktoøi vrhnou s první pomocí.
Auto zaparkovala za rohem. Ještì, ¾e drobnì pršelo, mohla se alespoò schovat za deštník, tak¾e dva chodce, které potkala, nevydìsila. Tìsnì pøed vrátky zkusila kulhání, ruku si zavìsila na bílý trojcípý šátek, který jsem jí pùjèila z lékárnièky.
Josef sedìl pod altánem, èetl noviny, pøed sebou na stolku mìl hrnek s kafem. Pøes noviny se podíval na pøicházející Kateøinu, bez jakékoliv úèasti ji oèima pøejel od pajdající pravé konèetiny, pøes nehybnou ruku a¾ k rozmazané malinové marmeládì na oblièeji a zeptal se: „Kde máš rohlíky?“