Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (16) Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * * Dva bratøi
Matìj a Bla¾ej byli bratøi. ®ili spolu, hospodaøili, ale lišili se od sebe jako noc a den, jako tì¾kopádný valach od hbitého høíbìte. Matìj byl pracovitý, od rána do veèera se nezastavil, ale døel jen proto, aby mìl co nejvíce vìcí. Z nièeho jiného se neumìl radovat. Mladší Bla¾ej k ¾ivotu moc nepotøeboval, tak to s prací nepøehánìl, zato poøád nìkde bloumal, s nìèím si hrál, bavil se a ¾asl, jak je ten svìt veliký a zajímavý.
Jednou se vydal pøes pole a louky k obzoru, díval se po nebi, díval se po zemi, a tu spatøil na cestì døevìnou píš»alku. Zvedl ji a zkusil do ní fouknout. Hlas mìla tenký, ale tak milý a vábný, ¾e se hodil do kroku i k poslouchání. Zahrál dìtem, které se máchaly v potoce, vyprovodil èeledína s krávami na pastvu, pak si sedl na mez a hrál babkám v øepném lánu. Ne¾ se nadál, byl tu veèer a èekala ho cesta domù. Foukl do píš»alky a øekl si jen tak pro sebe: „Kdyby tak pro mì pøijel koèár, to by byla krása!“
Ne¾ se zvedl a oprášil si kalhoty, ozval se na cestì hrkot kol, o kamení zazvonily podkovy, objevila se bryèka z panského statku a koèí volal: „Hej, chlapèe, nechceš svézt do vsi?“
„To mi pøálo štìstí,“ øekl Bla¾ej, vyskoèil na kozlík a dal se do hraní, aby jim cesta lépe ubíhala.
Druhý den byla sobota, a tak zùstal doma, otevøel okna, sedl si na pec a sáhl po píš»alce, ¾e se nauèí nìjaké nové písnièky. Nejprve ho napadaly pomalé a táhlé melodie, pak se mu prsty trochu rozhýbaly a tóny byly stále hbitìjší a veselejší. Do dveøí nakoukl jeden soused, potom druhý a za chvíli byla svìtnice plná posluchaèù. Bla¾ej hrál a hrál a úplnì mu vypadlo z hlavy, ¾e mìl zatopit a uvaøit obìd. Bylo u¾ skoro poledne, a tak si povzdechl: „Škoda, ¾e nemám kouzelný stoleèek. Øekl bych: Prostøi se – a bylo by to.“ A bì¾el se podívat, nenajde-li v kurníku nìjaké vajíèko, které by mohl rozklepnout a usma¾it, aby bratr nehuboval, a¾ pøijde z trhu. Kdy¾ se pak vrátil do svìtnice, sousedé u¾ byli pryè, ale na stole uvidìl kastrùlek s masem, mísu brambor, d¾bánek kyšky a dvì pìkná jablíèka. A mìl pro bratra parádní obìd!
Bratr však hned poznal, ¾e to není z jejich kuchynì, a Bla¾ej musel vyprávìt, jak našel píš»alku, jak na ni hrává a jaké podivné vìci se dìjí.
Matìj se chytal za hlavu. „Ty jsi ale bulík, Bla¾eji! V¾dy» jsi našel kouzelnou píš»alku.“ A hned se mu sevøelo srdce závistí. „Pùjè mi ji, a» si ji taky vyzkouším.“
Bla¾ej mu ji pùjèil, ale Matìj mìl prsty hrubé, tì¾kopádné, trvalo dlouho, ne¾ z ní vyloudil pár tónù. Sotva se mu to podaøilo, hned si pøál truhlièku zla»ákù. Ale nic! „Cos mi to nabulíkoval?“ uhodil na bratra.
Bla¾ej se dušoval, ¾e mu øekl èistou pravdu, ¾e si nevymyslel ani slovo.
„Tak si vzpomeò, co jsi hrál,“ naléhal bratr. „Jaké písnièky?“
„Nevím u¾, co to bylo, ale v¾dycky jsem hrál pro nìjaké posluchaèe.“
Tohle se Matìjovi nelíbilo. Nejradši by se s píš»alkou zavøel ve stodole, aby nikdo nevidìl, co si vyèaruje. Co mìl ale dìlat, kdy¾ chtìl vyzkoušet, jestli je ta píš»alka opravdu kouzelná? Musel vyzvat bratra, aby pøivolal sousedy.
„Lidièky, pojïte sem!“ rozléhal se za chvíli Bla¾ejùv hlas po vsi. „Teï bude hrát na píš»alku Matìj. Uspoøádá pro vás koncert.“
Sousedé kroutili hlavu, ale scházeli se.
Matìj sedìl na peci, nadýmal se jako holub a ztì¾ka zdvíhal prsty, aby z té zatracené píš»alky dostal aspoò kousek písnièky. Kdy¾ dohrál, øekl polohlasem: „A» máme v jizbì nový stùl, novou truhlu, novou pec… A nìjaké pohoštìní pro sousedy,“ dodal kysele. Nic se však nestalo, odnikud nepøiletìla ani noha od stolu, ani jeden koláèek.
Sousedé se mohli usmát a Matìj myslel, ¾e se hanbou propadne. Mrštil píš»alkou o zem a ze vzteku ji rozdupal.
Bla¾ej byl pár dní smutný, pak si ale uøízl vrbový prut, udìlal si novou píš»alku – a svìte, div se! Kdy¾ na ni pìknì zahrál, nìkoho s ní potìšil a pøál si nìco rozumného, skoro v¾dycky to dostal.
