Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renocy (77)
Srpen 68 - pìt písmen a dvì èíslice – a kolik vzpomínek se vybaví nám døíve narozeným! Pøi psaní tìchto øádkù mám dokonce menší dilema – je dobré stále vzpomínat na vlastnì jakákoliv osudová data naší historie? O opravdu neuvìøitelném propletenci našich moderních dìjinných køi¾ovatek a o numerologii osudových osmièek v jejich datech toho bylo napsáno u¾ pøíliš mnoho. V nìkterých tìch datech nalezneme osmièku jednu, v jiných hned dvì. Tedy 28. 10.1918, noc z 29. na 30. 9.1938, 25. 2.1948 a koneènì i noc z 20. na 21. 8.1968! 17. listopad 1989 se roèníkovì opozdil, ale jednu osmièku tu najdeme také. Ale zpìt k dilematu, zda je dobré si to datum pøipomínat. Na rozdíl od tìch, kteøí zavrhují zpìtná zrcátka, si myslím, ¾e je nejen dobré, ale i naprosto nezbytné tyto osudové události pøipomínat sobì a zejména našim potomkùm! A po tomto mo¾ná pøíliš rozvláèném úvodu mohu koneènì pøejít k osobním vzpomínkám na to krásné jaro a na ten skuteènì neskuteèný srpen roku 1968.
Pøesto se nyní ale pøi svém vzpomínání musím ještì krátce vrátit o pùl roku zpìt. Všechno to zaèalo u¾ v roce 1967 na podzimním sjezdu èeskoslovenských spisovatelù. V lednu 1968 pak pøišly výmìny na nejvyšších stranických i státních místech, následoval nástup „Pra¾ského jara“, zrušení cenzury a objevilo se Vaculíkových 2000 slov. O prázdninách pak u¾ byla politická situace poøádnì napjatá. Manévry „spøátelených“ armád se u nás protahovaly a v novinách se objevil nádherný Haïákùv kreslený vtip – „Zprava dobrý - zleva tanky“!
Srpen roku 1968 se moc nepovedl ani matièce pøírodì, proto¾e byl u nás teplotnì slabì podprùmìrný a co se týèe deš»ových srá¾ek naopak nadprùmìrný. Pøesto jsem však slíbil, ¾e se svou pìtiletou dcerou navštívím své staré rodièe ve Vrchlabí.
Mìli jsme tehdy své první autíèko – ojetého Fiata 600 – pøesnìji jeho nìmeckou verzi Jagsta s plátìnou stahovací støechou a v poledne 20. srpna jsem ho pøivezl z menší opravy. Odpoledne jsme vyjeli dosti pozdì, do Vrchlabí jsme dorazili a¾ naveèer a brzy šli na kutì. Doma se mi v¾dy spalo velmi dobøe, a tak druhý den ráno jsem se probudil a¾ po osmé hodinì. Vyèasilo se a malá Jana u¾ byla venku pøed domem na pískovišti. Právì jsem snídal, kdy¾ pøišla s pláèem, ¾e ji sousedé vyhazují a posílají domù, proto¾e prý zaèala válka! Tak jsem se o té strašné události dozvìdìl od nevinného dítìte. Pøíznaèné, ¾e? Nevìøili jsme jí, ale pak jsem pohlédl z okna a zjistil, ¾e na ulici je klidnìji, ne¾ bývá touto dobou. Televizi rodièe tehdy nemìli, a tak jsme zapnuli rádio a zjistili, co se stalo! „Spøátelená vojska“ naštìstí do Vrchlabí nedorazila, pohybovala se po trase Trutnov – Nová Paka – Jièín – Mladá Boleslav – Praha.
V Praze jsme telefon ještì nemìli, rodièe také ne, ale volal jsem od vrchlabských sousedù k sousedùm pra¾ským, ti mi pøivedli man¾elku k telefonu a dohodli jsme se, ¾e pøijedu, a¾ se situace trochu uklidní. A tak jsem jel domù malým Fiátkem asi za pìt dní. Cestou jsem se dvakrát proplétal vojenskými kolonami, po cestì mi nìkdo dal naši papírovou vlajku s èerným pruhem, kterou jsem nalepil na èelní sklo. A to se samozøejmì nelíbilo ruskému vojákovi se samopalem na prsou tìsnì pøed Prahou, kde byla šòùra osobních aut, kterou vojáci dirigovali. Malá Jana se v autì bála a opìt plakala. Samozøejmì jsem tu vlajku sundal a dlouho pak uschovával. Jak ta kritická noc probíhala v Praze a co se dìlo v dalších dnech, to jsem se dozvìdìl od kolegy meteorologa, který mìl v osudnou noc právì slu¾bu na letišti v Ruzyni, a samozøejmì od man¾elky a kolegù z Komoøan. Jak to tehdy v Praze vypadalo, si mù¾eme pøipomenout na dobové fotce.
Centrum Prahy, olepené neskuteènì invenèními plakáty, z èásti u¾ strhanými, jsem si prošel jen jednou a návrat naší unesené reprezentace z Moskvy jsem u¾ za¾il mezi pøáteli v Praze. Dojemný byl Dubèekùv projev, po kterém jsme si uvìdomili, ¾e opìt sklapla klec! S ohledem na malé dìti i na staré rodièe jsme o emigraci vùbec neuva¾ovali, ale odešlo mnoho našich kamarádù. Svá nejlepší Kristova léta a dalších dvacet let jsme pak pro¾ili v normalizaci a rezignaci, uzavøeni do svých ulit jako miliony mlèících a nevìøících, ¾e by se to vùbec mohlo zmìnit!
Doufám, ¾e jsem tímto svým vzpomínáním prokázal, ¾e dilema nadhozené v úvodu je zcela nepatøièné, ¾e je stále nutné ta zpìtná zrcátka oprašovat a otírat a vzpomínat a pøipomínat a vzpomínat a pøipomínat a ...
Pamìtníci, vzpomínejte!
