Øidiè, ten to se mnou tì¾ký má Otvírám sáèek s oøíšky. Øidiè automobilu dr¾í ruku na klíèích v zapalování. Šustìní pytlíku mu zastavilo ruku tìsnì pøed otoèením. Všechno se v tu chvíli zastavilo. I šustìní. Naše pohledy se støetly. Jeho tváø se zmìnila v èítanku, kterou u¾ znám slovo od slova. Ètu: Miluju svùj vùz. Nenechám mu ublí¾it. Nehodlám tu uklízet.Dnes ale pøitvrdil: ,,Jestli to vysypeš, tak vystupuješ!"
Tento øidiè je absolutní kliïas. Pokud se pasa¾éøi vozu chovají jako chirurgové pøed operací: Umýt ruce. Nièeho se nedotýkat. Vstupujete do sterilního prostøedí.
Fakt se sna¾ím, fakt! Ale kdy¾ minule ty oøíšky mi nìjak vyklouzly nebo co. Ty vteøiny pøed katastrofou byly pod kontrolou, fakt! Kdyby mi zapadl jeden, nìjak bych to zamaskovala. Ale teda oøíškovou lavinu, která se prostì musela sypat zrovna mezi sedadlo a øadicí páku, maskovat nelze. Podle informace na obalu jsem poslala pod sedadlo spolujezdce 248 g. Situaci ve voze nepøispìlo bohu¾el ani to, ¾e byly obalené v medu. Øidiè mlèel. ®e ale není slepý, jsem poznala podle toho, ¾e øídil. S výrazem roztomilého štìòátka, co právì udìlalo lou¾ièku, jsem chroupala poslední 2 gramy oøíškù. Mo¾ná kdybych se nahlas nepolitovala: ,,No, a teï mám prd!", by mu ani necukalo oboèí.
Proto pøed ka¾dou takovou operací cítím pøirozenì lehkou nervozitu. Od té oøíškové katastrofy cítím, ¾e jsem sledována. Sna¾ím se proto nefláknout dveøma. Šplhnout si pøed vstupem do vozu oèištìním obuvi. Polo¾it nohy na pøesnì urèené místo. Sledování probíhá i pøi práci s nástrojem. Propiska je zde povolena od vìku 18+, ale musí být pod kontrolou. Moje dìti mají smùlu. Nù¾ je povolen zøejmì z toho dùvodu, ¾e ko¾enou sedaèku chráním pøed pitvou vlastním tìlem.
Ale taková zdánlivì nevinná indulona u¾ se dostala na seznam zapovìzených vìcí. Za to si ale mohl sám, fakt. Obdr¾ela jsem povolení otevøít skøíòku v autì a namazat si ruce. Obsah takové skøíòky ve voze mu¾e se liší od obsahu skøíòky ¾eny. Pojistky, šroubováky, ¾árovky, manuály. No, prostì samý kraviny. Dùle¾ité vìci jako parfémy, øasenky a krémíèky tam z nepochopitelných dùvodù nenajdete. Ale on mìl indulonu. Kdyby mi ale øekl, ¾e s ní ma¾e jen tìsnìní dveøí! Mohla bych odhadnout, ¾e se tu roztékala nìjaké to léto, aby v zápìtí zmrzla v zimì. Byla bych opatrnìjší, fakt! A netlaèila tak urputnì. Vzhledem k tomu, ¾e vùz stál, mohli jsme být s øidièem oba v hlavní roli zpomaleného filmu. Plum! ®lutobílá hmota, co pamatovala ještì øidièovo auto na provázku, opustila tubu. To plum aktivovalo øidièe k pozornosti. Myslím, ¾e stihl nìco øíct, ale ve zpomaleném filmu jsou slova nesrozumitelná. V tomto pøípadì to bylo pro mne dobøe. Naše vydìšené oèi doprovázely dráhu té hmoty, bìhem ní¾ probíhala modlitba, aby jejich cíl nebyl na textilu. Plesk! Dosedla na palubní desku. Uf! Pomalu jsem otoèila hlavu k øidièi. Beze slov. Ne¾ jsem ji rozmazala po palubní desce ve snaze ji setøít. ,,Tak kdo ma¾e, ten jede, viï?!" Nezdálo se, ¾e by souhlasil. Další slova si nepamatuju.
Pøeprava zavazadel a potravin má dnes ji¾ pøesnì stanovená pravidla. Sklenice od kompotu musí být v tašce zticha. Láhve od piva tomuto naøízení nepodléhají. Mohu vše pøipravit a¾ k zadnímu nárazníku, kde øidiè náklad kontroluje a s chirurgickou pøesností umis»uje do kufru vozu. Dnes u¾ vím, jak musel fyzicky trpìt, kdy¾ jsem do kufru házela plody tátovy zahrady, jak je zemì urodila. Mlèel. Pár slov však vìnoval mému majstrštyku. Kysanému zelíèku. Domácímu. No, tak nebylo uta¾ený víèko, no. Stromeèek do auta s takovou vùní prostì nekoupíš. Mo¾ná je to škoda v dnešním svìtì umìlých vùní.
Jak jsem byla také pouèena, tento sterilní vùz je kapacitnì omezen. Ka¾dý však vnímáme slovo kapacita jinak. Já vidím kapacitu po støechu. On potøebuje mít volné zadní okénko. Já jsem typická krabièkáøka. On je konzervativní igeli»ák. Nebo» je pøi ka¾dé takové dlouhé operaci prvoøadé zdraví, hrabu se v igelitkách, pøesto¾e to mému nervovému zdraví neprospívá.
Poøadí pasa¾érù urèuje øidiè. I jejich druh. Myš si prostì v jeho voze zadek vozit nebude. Ani francouzská. Øidiè identifikoval èerného pasa¾éra podle rozkousaného polystyrenu cestovní lednice. Bohu¾el umístìné v autì. Další stopy vedly k sýru, jeho¾ smrad by mohl nahradit resuscitaci. Probìhly výslechy svìdkù. Pøesto¾e pøítomnost myši ve voze nebylo mo¾né prokázat, hrozilo, ¾e ta mrcha tam je a bude se chtít zakousnout do nìkterého z kabelù.
Zapoèal hon na myš. Vra¾da byla jedním z nìkolika øešení. Pastièka a jed tak patøily pár dní k základní výbavì vozu. Otráven byl ale jen øidiè, proto¾e ta mrcha nemìla v plánu chcípnout v autì. Øidiè tak našel na internetu návod na vyplašení myši. Na tom poli v daleké Normandii, kde se konal první autokoncert pro myš, dlouho nic neporoste. Ale ta myš, jestli na tom koncertì vùbec byla, na to jistì do dneška vzpomíná. ®ádné strkání ve frontì, V.I.P. místo na ko¾eném sedadle v první øadì. A ty výborné oøíšky.
Tenhle øidiè je prostì absolutní kliïas. Proto s ním jezdím u¾ víc jak dvanáct let. No, mo¾ná teï u¾ si budu muset vystoupit. Jestli teda vùbec budu smìt nastoupit.
