Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renonce (76)
Blí¾í se závìr tìchto snad alespoò pro nìkoho zajímavých mých ¾ivotních paradoxù a renoncù, jakýchsi støípkù pamìti, a opìt se dostávám k proklaté politice. I kdy¾ jsem byl jako souèást mlèící vìtšiny za totality èlovìk programovì apolitický, pøes to se na mnì politika podepisovala u¾ od raného dìtství. Hned na zaèátku protektorátu nám dìtem vštìpovali rodièe, ¾e nemáme vùbec vyslovovat nìkterá slova a jména. Mezi nì patøilo právì slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dìtském „politickém“ anga¾má ve volbách v roce 1946, kdy jsme pøepisovali komunistickou jednièku na národnì socialistickou ètyøku, jsem u¾ psal, a také další politické události z let padesátých se tu u¾ probíraly. Stále jsme byli rodièi utvrzováni v tom, ¾e doma se mluví jinak, ne¾ mezi cizími lidmi! Kdy¾ to tak zpìtnì promýšlím, tak na tom, ¾e komunisté kádrovali dìti podle rodièù, vlastnì nìco bylo! Opravdu velmi zále¾elo na tom, jaké morální priority si dítì z rodiny odneslo. A u¾ jsem se také pøiznal, ¾e tatínkovo pováleèné politické selhání mi urèitì pomohlo zejména pøi pøijímaèkách na vysokou školu, i kdy¾ na tu „mou“ matematicko-fyzikální fakultu se studenti pøíliš nehrnuli. Ale z padesátých let mám jednu politickou vzpomínku par excellence.
Na pøesném datu nezále¾í, bylo to asi v roce 1954, ale jednoho krásného dne – a to doslova – se mi ve Vrchlabí dostal do rukou jeden z letákù z „nebe“, které tehdy shazovaly na naše území vzdušné balóny. V tom letáku jsem se doèetl zajímavosti, a to tøeba i naprosto neškodné, které nám byly zatajovány. Tak tøeba, ¾e mladièké francouzské dívce Francios Saganové, tedy mé vrstevnici, vyšla nádherná novela Dobrý den, smutku. Fotka autorky na tom letáku byla nevalná, ale málem jsem se do té mladièké spisovatelky platonicky zamiloval! Z další velice zajímavé zprávy jsem se dozvìdìl, ¾e ameriètí pracující stávkují za to, aby mìli parkovištì blí¾e svého podniku a aby mìli na chodbách více automatù na zmrzlinu a na Coca-colu. Dále zde byla jakási citace z našeho listu Kovák, která pøekrásnì dokumentovala, jak byli naši pracující oblbováni. Jako ukázka „bídy“ amerických nezamìstnaných se v tom snad jen resortním plátku uvádìlo, ¾e pobírají „jen“ 52 dolarù týdnì! Prùmìrný mìsíèní plat po mìnové reformì v roce 1953 byl u nás asi 1 200 Kès a soudruzi „kováètí redaktoøi“ zøejmì pøedpokládali, ¾e naši pracující neznají kurz dolaru – tehdy asi 50 Kè! Vím, ¾e to nelze jen tak pøepoèítávat, ale nedivím se, ¾e našim nejvyšším papalášùm ty letáky z balónù byly trnem v oku.
Svazáckou košili jsem samozøejmì oblékal pøi vystoupeních gymnasiálního pìveckého souboru a také jsem u¾ stydlivì prozradil, ¾e jsem v ní i maturoval. Na vysoké škole jsem se pak bez ní u¾ obešel, ale pak mne v roce 1960 a¾ v Komoøanech pøekecali kamarádi, abych vzal funkci pøedsedy ÈSM. A tak jsem opìt jednou a u¾ opravdu naposled oblékl tu modrou košili, kdy¾ jsem s kolegyní byl nucen strávit celý den na jakési konferenci v pra¾ském hotelu Internacional v Podbabì. To je ten, o nìm¾ Jan Werich øíkal, ¾e - je tam vidìt vì¾, na ní další, na ní vì¾ièka, a je to dìsnì vysoký a dìsnì vošklivý! O vnitøní výzdobì pak radìji pomlèím.
Mimochodem, teprve po mnoha letech jsem se dozvìdìl, ¾e ta „spolusvazaèka“ chodila do gymplu s man¾elkou jednoho z mých nejlepších pøátel z fakulty. Byl jsem jim dokonce na svatbì za svìdka. Ten pøítel po roce 1968 emigroval a setkali jsme opìt a¾ koncem roku 1989 v pra¾ské Redutì, v den kdy byl prvnì zvolen Václav Havel. To jsou paradoxy!
V dobì Pra¾ského jara jsem mìl Kristova léta. To hezké období pro mne nezosobòuje Dubèek, ale pøíchod našeho druhorozeného dítìte, a to ¾e jsme mu dali jméno Ivan, nemá s rusofilstvím vùbec nic spoleèného. Mo¾ná ale naopak paradoxnì to rodinné rozšíøení a nové starosti nám pomohly v rozhodování, zda emigrovat èi nikoliv. Jak jsem se vyhnul lùnu rodné strany a jak jsem témìø tøicet let „kolaboroval“ na rùzných podnikových kulturních a sportovních akcích, to u¾ jsem tady na sebe u¾ kdysi prásknul. No – a vzpomínky na historické události poslední srpnové dekády roku 1968 si ponechám na pøíštì.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Mimochodem, teprve po mnoha letech jsem se dozvìdìl, ¾e ta „spolusvazaèka“ chodila do gymplu s man¾elkou jednoho z mých nejlepších pøátel z fakulty. Byl jsem jim dokonce na svatbì za svìdka. Ten pøítel po roce 1968 emigroval a setkali jsme opìt a¾ koncem roku 1989 v pra¾ské Redutì, v den kdy byl prvnì zvolen Václav Havel. To jsou paradoxy!