Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Sázka
Kdy¾ jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, ¾e jsem na nì nestaèil. Tak jsem se uèil litry a litry potu, nespoèetnými kilometry našlapanými ve snìhu a nocemi bez postele.
Jak se ukázalo jen trošku snìhu, dobìhl jsem po jejich stopách z Bludova do Tøebìtína nìkolikrát za odpoledne. A to ne po cestách! Pìknì porosty, houštinami kolem Nového rybníka, podle Kšandy, anebo v okolí rampy. Setkali jsme se tøeba dvakrát za výpravu, ale vìtšinou z tìch dvou tuplù nebylo nic.
Ne ¾e bych byl takový packal, ale chodil jsem za nimi leèemi s flintièkou v ponosu. A støílel jsem, kdy¾ se prasata zvedala z kotlíkù, nebo se rozbíhala na všechny strany. Byl to v¾dy jen zlomek vteøiny èasu na ránu. Zkuste si nìkdo v hustém porostu smrkového houští dostat tak rychle pušku do ramene a zamíøit! Šlo v¾dy jen o hozené rány. ®el Bohu, vìtšinou do oblak, ale lepšilo se to. Však také postupem èasu u¾ ta prasátka zaèala ztrácet na skóre.
V hospodì u Kleèákù se dal jednou pøi „dudákové lize“ slyšet cestáø: „Suk, a¾ vy støelíte prase, dojedu pro nìj kamkoliv a tøeba o pùlnoci.“ Souèasnì byla uzavøena sázka, která reprezentovala pìt litrù rumu pøi odmítnutí této nabídnuté formanky. Vyøèené slovo se nedá vzít zpìt a uzavøená sázka je pro chlapa také statutem nemìnným.
Lidé nejsou jen dobromyslní a hodní. V tu chvilku ze mne byl Naschválníèek pana Nepila. Nejspíš ten Mezulán. Satisfakce za vhozenou rukavici mi vlila tolik síly, ¾e jestli¾e jsem do teïka popobíhal, tak nyní se to zmìnilo v kmitání, pøi kterém jsem sám sebe potkával s vyplazeným jazykem a zuøivou krve¾íznivostí v oèích. „Já ¾e nejsem schopnej støelit prase? Jen poèkej, cestáøi!“
Padalo. Na stopu rudlu jsem narazil u¾ za Novým rybníkem. Nejdøíve vedla a¾ na hranice pod Øeplicemi, potom ke Kšandì a nakonec namíøila zpìt k Øeplicím do paseky za Petrusovu chalupu. Tam udìlali štìtináèi chybu. Rudl se rozrazil a pøi pøebíhání aleje nebyl zase tak velký kumšt poslat jednoho tam, kam bylo tøeba. ®ádný obr to nebyl, tak kolem padesáti kilo. Pro mne ale nebyla dùle¾itá váha. Cenu zlata pro moji pomstychtivost mìlo to, ¾e prase le¾í! „Hin se huká¾e, cestáøi!“
Pašíka jsem v poklidu vyvrhl, povìsil si ho u Petrusù do stodùlky a hybaj chumelenicí po Zelené aleji a kolem Starého rybníka k babce Kleèákové do hospody, hezky potichu mazat deku na oslavu svého úspìchu. Staèil jsem se stavit doma a upozornit na to, co bude následovat, aby se poèítalo, ¾e nepøijdu tak brzy.
Veèerní hosté vèetnì cestáøe u¾ odešli, jej já se ke zdvíhání nemìl. Tak mì prostì poslala babka domù. Nì¾nì: „Táhnìte taky! Zná vás vùbec ta vaše eštì? ®e vás nevyhodí!“ Táhl jsem tedy, ale ne domù. Bylo teprve deset hodin.
Chumelilo u¾ jen trošku. Dokonce místy skrze mraky jakoby pokukoval mìsíc. Bylo krásnì vidìt celé pole na Kaèenách i s tìmi stabilními osmi ušáky a pìti kusy srnèího. Od Skalného tiše pøitáhl puštík. Staèilo málo zamyškovat a u¾ hledal hlodavce necelé dva metry od mých rtù, vyluzujících myší debatu. Od Michalovic vykroèila nad kravín lištièka. Smejèila po strništi a pak zmizela na Petrovicku. Mìsíèního svìtla pøibývalo a moje nálada stoupala. Chvíle, kdy se èlovìk cítí být vítìzem, jsou velice milé.
Bylo za pìt minut pùlnoc, kdy¾ Pun»a cestáøù tvrdì zaprotestoval proti narušení hranic jemu svìøeného úseku. Byl jistì ve výrazech stejnì vynalézavý jako babka. Nic to však nebylo platné. Ani jemu, ani jeho pánovi nebylo v tuto chvilku pomoci.
Trvalo dost dlouho, ne¾ se mi povedlo vylomit souseda z teplé postele. Vylezl na zápra¾í a mezi tím, co mì posílal kamsi nedaleko, bohapustì klel. Já na to vùbec nic. Vidìl jsem, ¾e sousedka stojí za dveømi, a tak jsem jen tak mimochodem pøipomnìl tìch pìt litrù rumu, co je v sázce.
V rozespalosti cestáø nedokázal pochopit, proè to prase vidí a¾ u Petrusù v Øeplicích. Divil se, jak jsem mohl za tak krátkou chvíli dobìhnout pøes celý les, prase støelit, vyvrhnout a ještì povìsit do stodùlky. Zato paní pochopila okam¾itì. „Nemáš se s nikym vo nic sázet. Tak teï koukej mazat!“
Mazal. Nejprve k Fráòovi pùjèit si konì. Jezdil sice s kravkou, ale zajedno byla noc a za druhé zima. Vlastnil krásný malý ¾ebøiòáèek. Kola silná, okutá. Mo¾ná, ¾e s tímto vozíkem jezdili u¾ vojáci tatíka ®i¾ky v dobách, kdy se pohybovali zde na Kutnohorsku. Do toho pokladu byl zapøa¾en valášek a jelo se po Zelené aleji k Øeplicùm. Snìhu bylo dost, ale zase ne tolik, aby se nedalo jet. To u¾ mezi tím mìsíc ze zvìdavosti vylezl zpoza mrakù úplnì. A vyškleboval se, placka studená, cizím svìtlem.
Zajeli jsme ke stodùlce a nalo¾ili úlovek. Koníkovi se to nìjak moc nelíbilo. Nervóznì pøešlapoval a poškubával opratí. Jen¾e cestáø-koèí byl vazoun. Jakákoliv revolta byla bezpøedmìtná.
Vyjeli jsme ke vsi. Já na konci prùvodu, cestáø vedle vozíku. Ten ètyønohý vepøedu se ale poøád nìjak divnì a s nedùvìrou otáèel za sebe. Nejeli jsme po Zelené aleji. Rovnou k rybníku je to prý o hodnì blí¾. Jen¾e – kdo mohl tušit, ¾e hajný Vèela má tuto alej pøekácenou tyèovinou? Pod snìhem ta pohroma nebyla moc vidìt, a kdy¾ jsme na to pøišli, u¾ se nám nechtìlo zpátky. Právì díky snìhu se ta pohroma dala jak¾-tak¾ pøejet. V rytmu pohopkávání kol pøes pøeká¾ky nadskakoval na voze i vepøík. Svìtla bylo dost, a tak se asi kùò vylekal, ¾e náklad ob¾ivl. Najednou cestáø stál docela sám na místì. Povoz jen poskakoval a hnal se po aleji a¾ moc rychle dopøedu. Vybìhli jsme za ním. Nejdøív zùstal stát zadek s ¾ebøinami, potom ¾uchlo do snìhu prase a hezký kousek dál stál kùò se zbývající èástí vozu. No a u nìho jsme se zastavili i my dva.
Pak ¾e zasnì¾ený les tlumí hlasy. Náramnì bylo slyšet, jak dopravce vyhro¾uje: „Mù¾e se vám na to …“ Mohl. Bránila mu v tom mo¾ná jen zima. Já to jeho rozhoøèení chápal. I kdy¾ jsem mu pøipomnìl, ¾e vlastnì vydìlal, ¾e má z jednoho vozíku dva! Zapùsobilo to, jak kdy¾ se do ohnì pøilije benzin. A zasnì¾ený les zase nic neutlumil.
Moje ješitnost zase vystrèila rù¾ky. Ani jsem se nestydìl: „Nechte prase prasetem, zejtra cvaknete ten rum a já u¾ to nìjak domù dopravím. To zas tak nehoøí. Kdybych se moc utahal, grog to dá do poøádku. Jémine, to ho bude – z pìti litrù!“
Jestli zaúøadoval mamon nebo pýcha, tì¾ko øíct. Cestáø vypøáhl ze zbytku vozíku, pøipøáhl prase na øetìz „po plavecku“ a hyjé! Jelo se k domovu. Vozík by v noci stejnì nikdo neopravil a tady se neztratí.
Jeli, jeli, nedojeli! Ani dvacet krokù koník takto neudìlal. Poskoèil a u¾ se ztrácel i s prasetem v záhybu aleje. „Køiète si, jak chcete“ – zaøehtal. Co se jednou rozjelo, tì¾ko se dá zastavit.
Prase jsme našli brzy i s kusem øetìzu. Komoò ale chybìl. Zbyly pouze stopy ve snìhu. Beze slov jsme si rozdìlili úlohy. Cestáø vyšlápl po stopì konì smìrem ke vsi a já se zapøáhl do øetìzu. Však domù do hájenky to nebylo dál, jak kilometr a kousek. Prase po snìhu lehce klouzalo. Kolem pùl tøetí ráno jsme ho s maminkou vìšeli u nás do stodoly.
Hùø dopadl koèí. Kùò se asi napoprvé netrefil, tak obìhl celou ves dokola. Cestáø tedy po stopì za ním, aby se skoro u¾ za svítání sešli pøed Fráòovou maštalí. Valachovi byla zima z dlouhého èekání a cestáøi vedro z dlouhé trasy pøespolního bìhu.
Vzhledem k rozbitému vozu a tìlesným útrapám jsem nevymáhal od dlu¾níka splátku. Nìco jsem zaplatil já, nìco on a byli jsme si „kvit:“