Øeknete si – jsme pøece magazín pro seniory! Ale ¾ivot je rovnì¾ plný krásy a tím radosti. Øíkáme – právì proto pohádky a øíkanky. Kdopak má v dnešní uspìchané dobì èas na ètení a vyprávìní pohádek svým dìtem a vnouèatùm a to i pøesto, ¾e si pamatujeme, jak dìtství bylo nejkrásnìjším èasem našeho ¾ivota, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajù a pøekvapení, pøitom bylo jedno, kde jsme ¾ili a èím jsme byli obklopeni.
Na základì úspìšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli pøedstavit našim ètenáøùm novou serii pohádek pro vás a vaše dìti i vnouèata a hlavnì také pro ty, kteøí nezapomnìli na kouzlo vyprávìní našich prarodièù i rodièù a rádi na nìj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává ètenáøùm znát, jaký ú¾asný výbìr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou èi makovou a¾ k moderním obrazùm souèasného ¾ivota, dalo by se øíct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Svìtlík mistrnì vlo¾il své ¾ivotní zkušenosti a nenásilnou formou bude pùsobit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Èmeláci
Vlastík nemyslel na nic jiného ne¾ na letadla. Vystøihoval je z èasopisù a lepil do sešitu, doma vyrábìl modely a ve škole o pøestávkách aspoò pouštìl z okna papírové šipky. Nad jejich domem se toèily nádherné støíbrné stroje, míøily k blízkému letišti, nebo do neznámých dálek. Jak rád by se v takovém letadle aspoò jednou svezl, ne¾ bude velký a stane se pilotem!
Zjara šla jeho tøída kreslit do pøírody. Uèitelka øekla, aby si vybrali námìt pro obrázek. Na polích ale nikdo nebyl, jenom nad jetelem bzuèeli èmeláci.
„Já budu malovat traktory!“ volal jeden chlapec. „A já kombajny!“ volal druhý.
„To nejde,“ øekla uèitelka. „Budete malovat jenom to, co vidíte.“
„U¾ jsem øekla,“ zamraèila se uèitelka, „¾e budete malovat jenom to, co tu je.“
A tak si vzal Vlastík pastelky a sna¾il se zachytit cestu na pole, jetel, døevìné sušáky, èmeláky… Jen¾e ti èmeláci se za chvíli zaèali podobat letadlu, které se také jmenuje Èmelák, tak¾e se najednou na jeho výkresu objevila spousta ¾lutých letadýlek a opylovala kvìty jetele.
Uèitelka výkresy sebrala a ulo¾ila v kabinetu. Ne¾ se dostala k tomu, aby je oznámkovala, pøišel øeditel a ¾e rychle potøebuje pár výkresù do soutì¾e, kterou vypsalo ministerstvo zemìdìlství. Uèitelka sáhla po hromádce posledních prací a øekla, aby si z nich vybral. Pøi další hodinì pak vybídla dìti, aby to, co vidìly na poli, nakreslily nyní zpamìti. Vzala si brýle a chodila mezi lavicemi. Pak se zastavila u Vlastíka. „Co to maluješ?“
„Èmeláky.“
„To nejsou èmeláci, to jsou letadla! Neøíkala jsem ti, ¾e máš malovat jenom to, co vidíš?“
„Já jsem chtìl,“ ospravedlòoval se Vlastík, „ale kdy¾ jsem se na ty èmeláky chvíli díval, tak…“
Uèitelka si vzpomnìla na výkresy, které dala øediteli. „Na poli jsi maloval toté¾?“
Vlastík pøikývl.
„Tos mi udìlal schválnì!“ vykøikla. „Abych mìla ostudu.“¨A bì¾ela do øeditelny, ¾e takový výkres do soutì¾e nepošle.
Jen¾e výkresy u¾ byly pryè, nedalo se nic dìlat.
Pøed koncem roku pøišla z ministerstva zpráva, ¾e se jim Vlastíkùv výkres líbil a ¾e ho zvou k vyhlášení výsledkù. To bylo pøekvapení!
Ještì vìtší však èekalo odbojného malíøe v Praze. Dostal jednu z cen, nalo¾ili ho s ostatními dìtmi do velikánského letadla a to se s nimi vzneslo k vyhlídkovému letu nad mìstem.
Tak se Vlastíkovi splnilo jeho velké pøání a navíc zjistil, ¾e se malíøi vyplatí, vidí-li víc ne¾ ostatní – a trvá na svém.
