Babibajky (46) Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
To vám takhle jednou jedna malá holèièka ztratila rukavièky, které jí maminka koupila, aby jí nebyla zima, kdy¾ se sáòkuje nebo staví snìhuláka. Pøišla domù celá zmrzlá a slzièky jako korálky se jí koulely po tváøièkách… co já budu dìlat, babièko, maminka se bude zlobit a mráz mnì pokousá ruèièky…
Babièka vnuèce uvaøila lipový èaj s medem, zabalila ji do chlupaté deky, z tajného úkrytu vytáhla pytlík s barevnými klubíèky vlny, co jí zbyla od svetrù, našla i jehlice, nasadila si na nos brejlièky a dala se do pletení. Z klubíèek ubývalo, jehlice vesele klapaly a oèek pøibývalo. Skládala se jedno vedle druhého a vesele spolu švitoøila… to jsem rádo, èervené oèko, ¾e vás mám vedle sebe, pìknì ke mnì ladíte, pojïte, udìláme hezký vzoreèek, aby se rukavièky líbily.
Ne¾ se holèièka probudila z døímoty, bylo všechno hotovo a maminka, která se právì vrátila z nákupu, se vùbec nezlobila.
* * *
Tyhle staré pøesýpací hodiny stály u¾ tøetí generaci na prádelníku u okna. Obèas z nich nìkdo utøel prach a otoèil je vzhùru nohama. To se jim moc nelíbilo, proto¾e pak zase mìly tì¾kou hlavu ze všeho toho písku a jen èekaly, a¾ se pøesype a ony si s hlavou lehounkou jako sklenìná baòka budou dál snít o ubíhajícím èase a cítit se dùle¾itì, ¾e jsou to právì ony, kdo ho odmìøují.
Copak mohly vìdìt, ¾e dávno tam jsou u¾ jen pro parádu?!
* * *
Dìvèátka bývají velké parádnice u¾ od malièka a nikdo jim to nemù¾e mít za zlé, tak to pøíroda zaøídila a tak to tedy musí být…
Tuhle si jedna malá ¾enská nasadila pøed zrcadlem maminèin letní klobouk a rázem se ocitla v èarovné zemi paní Módy. Vidìla, jak se nakrucuje na módní pøehlídce na vysokých podpatcích nejlepších maminèiných støevíèkù, lehounká sukýnka se jí vlní kolem kolínek, kolem krku tichounce cinkají zlaté øetízky, roztomilá pusinka je nabarvena maminèinou drahou rtìnkou, oèi èarovnì záøí pod nekoneènými øasami a ona rozdává jemné úsmìvy napravo nalevo…To je potlesk! …A jak se všem líbí! …Dveøe do svìta se pøed ní otevírají…
Kristapána, co tì to, holka, napadlo, v¾dy» mnì polámeš podpatky a ten klobouk dej hned z hlavy, víš ty vùbec, jak byl drahý?!
* * *
Byl jednou jeden krou¾kový zápisník, bydlel na kanceláøském stole ve tøináctém poschodí a mìl pìknou vyhlídku na mìsto.
Kdy¾ ho donesli z obchodu, byl velice zvìdavý, co do nìho budou psát, tìšil se na zajímavý román nebo aspoò povídku, jen¾e to byly samé vzkazy a poznámky co kdy kde a kdo a kam a komu a u koho s kým… popsaných stránek pøibývalo a obèas z nìho nìkterou vytrhli tak nešetrnì, ¾e jí kus zùstal na krou¾ku. Náš blok byl èím dál mrzutìjší, mìl pocit, ¾e se minul povoláním a uva¾oval dokonce o tom, ¾e radìji spadne do odpadkového koše.
Jednou ale jeho èlovìk vbìhl do kanceláøe, vrhl se k nìmu, listoval tak rychle, ¾e mu krou¾ky ani nestaèily a najednou vykøikl: „Tady je to! V¾dy» jsem si to myslel! Ještì ¾e tì, bloèku, mám!“
A v té chvíli blok pochopil, co je jeho úkolem na psacím stole.
* * *
Byl jednou jeden tatínek a ten mìl dva kluky a holèièku.
Jak u¾ tak dìti mají ve zvyku, bìhaly po domì, všude dìlaly nepoøádek, házely po sobì hraèky, které dostaly k Vánocùm a poøád jeèely jako po¾árnická siréna. Kdy¾ se k nim pøidalo i veselé štìnì, líbilo se to všem, jen ne tatínkovi, co pøišel unavený z práce. A proto¾e maminka si odešla popovídat k sousedce, vyrazil tatínek s dìtmi do pøírody.
Do lesa to nebylo daleko, vonìly tam jahody na pasece, zpívali ptáci a bublal potùèek. Jen tatínek vìdìl, ¾e támhle za tím velkým køovím stojí odjak¾iva perníková chaloupka. Ne¾ si dìti nalámou perníèek, tøeba si tatínek staèí odpoèinout.
Jen aby se domù nevrátil sám!
Babibajky (46)
