Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Autor, který v¾dy dodr¾el termín
Myslím, ¾e to bylo nìkdy koncem roku 1969 nebo u¾ v sedmdesátém, dalo by se to pøesnì zjistit nahlédnutím do archivu, ale ta pøesnost není tak dùle¾itá. Zaèínalo období normalizace a samozøejmì ¾e i naše studio, jako dùle¾itý sdìlovací prostøedek, jí bylo posti¾eno. Nejen ¾e jsme pøišli o øadu významných spolupracovníkù, ale navíc nìkdo velmi moudrý rozhodl, ¾e srdce televize – tedy program a výroba – se pøestìhují z centra mìsta Ostravy do Havíøova. Nejen do jiného mìsta, ale té¾ do jiného okresu. Byla to pìkná hloupost!
V havíøovském hotelovém domì Merkur jsme mìli pøepychové kanceláøe, dokonce i s koupelnami, ale co nám pohodlí bylo platné, kdy¾ jsme tam nemohli pracovat a také za námi nikdo nepøijel. Pøipadali jsme si jako na letním bytì. Ka¾dou hodinu jezdil „pendl“, tak¾e tento nesmyslný nápad stál televizi pìkné peníze, ale co, stejnì nebyly naše. Za nìjaký èas se zjistilo, ¾e se tam pracovat skuteènì nedá a pøidìlili nám jednu tmavou místnost pro všechny programové pracovníky na Šmeralovì ulici v Ostravì. A právì tato místnost se mi pøi vzpomínání vybavuje. Nebyla tenkrát jenom špatná organizace v rozmístìní pracovníkù, ale vymysleli i novou organizaci vùbec, a tak jako ka¾dá nová organizace se hned od poèátku jevila neschopná k zajištìní výroby a toho, aby se vùbec nìco na obrazovce objevilo. Náš umìlecký vedoucí si ¾il pøepychovì v Havíøovì, my ostatní se tísnili v jedné tmavé cimøe v Ostravì, ale hlavnì, nemìli jsme práci.
Jednou se v té beznadìji objevilo svìtýlko v podobì re¾iséra Zdeòka Havlíèka. Pod pa¾í nesl divadelní knihu operety Dìvèátko z kolonie od Rudolfa Kubína. „Dìcka, kdyby to tak nìkdo pøepsal a zmodernizoval, to by bylo!“ Ale kdo? A opereta? O takovém pokleslém ¾ánru se nesmìlo ani mluvit! Jako scénárista nám okam¾itì napadl Jaroslav Dietl. U¾ zkušený dramatik, ale právì v té dobì v Praze umlèený. Kdo najde odvahu mu zavolat? Pøece jenom on je Dietl z Prahy a my z provinèní Ostravy a ještì mu nabízíme operetu, zhudebnìnou Èervenou knihovnu!
Nakonec jsem odhodlanì zvedla telefon, zdaleka u¾ ne tak odvá¾nì jsem mu vysvìtlovala naši ¾ádost. Omlouvala jsem se za operetu, ale zdùrazòovala, jak významný skladatel Kubín je. Jaroslav Dietl mì utnul. „Pošlete mi okam¾itì tu knihu“, a ani¾ vìdìl, o èem bude psát, sdìlil mi, do kdy scénáø napíše.
Pamatuji si, ¾e to mìl být pátek.
Blí¾il se onen autorem stanovený den. Vypravovala jsem pro nìco do Prahy asistentku Alenu a øíkala jsem si, co kdyby autor dodr¾el termín? Normální bylo, ¾e ¾ádný autor termín nedodr¾el. Tedy ve støedu jsem velmi nerada vytáèela jeho èíslo do Prahy a mìla jsem vymyšlenou otázku tak, abych se ho nedotkla. Dietla jsem vùbec neznala, ale vìdìla jsem, jak se scénáøe tahají z autorù skoro heverem, i kdy¾ mají smlouvu, a já jsem mìla jen autorùv ústní slib.
Tìsnì po dvanácté jsem se ohlásila a velmi nesmìle jsem se chtìla zeptat na osud scénáøe Dìvèátko z kolonie. Staèila jsem mu jenom sdìlit, ¾e moje asistentka jede v pátek do Prahy, a Jaroslav Dietl mi vyrazil dech. „Paní Juraèáková, to snad není mo¾né, ¾e mi voláte právì teï, kdy jsem pøed pìti minutami napsal konec a odlo¾il tu¾ku. Odpoledne pøedám materiál rozpisovaèce a v pátek si ho mù¾e vaše asistentka pøevzít. Jo, a zmìnil jsem název na „Dispeèer a dìvèátko z kolonie.“
V dramaturgii jsme zpùsobili trochu zmatku, a to jsme ještì netušili, ¾e jde o událost vpravdì historickou – v Ostravì zaèínal první hraný seriál. Radost byla veliká, proto¾e zase byla práce – a ne ledajaká.
Jaroslav Dietl pøedal scénáø realizátorùm, které vùbec neznal, a tak si vymínil, ¾e bude pøítomen natáèení a v pøípadì potøeby upraví i texty hercùm tak zvanì „do huby“ pøímo na place. Na první natáèení jsem mu zajistila letadlo a v hodinu H jsem si pro nìho šla do Aerolinií, jak jsme se domluvili. Autobus pøijel z letištì o nìco døíve a u¾ tam nikdo nebyl, jenom o stìnu se podepíral nìjaký zcela nenápadný mu¾, placatou èepici vra¾enou do èela a ani dost silné brýle nezakrývaly jeho bledost. Kulhaje, odlepil se od stìny a pøedstavil se.
„Dietl - paní produkèní, povedlo se vám nemo¾né, vy jste mì pøinutila letìt letadlem. Já se letu opravdu bojím, a proto vùbec nelítám.“
„Proè jste let neodmítl?“
„Nemohl jsem. Vy jste mi tak rezolutnì oznámila, kde mám pøipravenou letenku, ¾e jsem nemìl odvahu vám odporovat!“
Vysvìtlili jsme si to, já jsem se omluvila a u¾ nikdy jsem mu do Ostravy nezajiš»ovala letenku, by» pak do Ostravy jezdil velmi dlouho. Autem.
Po seriálu Dispeèer napsal pro nás další inscenaci Pøíbìh støedního útoèníka a soutì¾ní seriál Mùj koníèek.
Jaroslavu Dietlovi stál ten první nechtìný let do Ostravy zato. Našel tam svou ¾enu Magdalenu.
Kdy¾ jsem o nìm pozdìji pøemýšlela, myslím, ¾e to nebyla odvaha, kterou Jaroslav nemìl k tomu, aby mi odporoval, ale jeho veliká ukáznìnost. Mìl ji v sobì nejen jako autor, ale také jako èlovìk.
Pamìtníci, vzpomínejte!
.jpg)
