Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pramének vody èisté
Chodíme kolem sebe, míjíme se a nìkdy se i setkáme. Tak jako Sylva Jarošová, tenkrát ještì Haldová, netušila, jak osudový bude pro ni vstup nové spolu¾aèky Edy Jarošové do frenštátského gymnázia v roce 1949.
“My jsme se vracely ze studentské mše, byla legrace a na chodbì stálo takové skromné dìvèátko, nenápadné, vpadly jsme spoleènì do tøídy, a ono za chvilku pøišlo za námi a pøedstavilo se, ¾e je nová ¾aèka, ¾e pøichází z Prahy. Bylo nám to divné, proè z Prahy zrovna k nám, do Frenštátu. Dovìdìli jsme se, ¾e studovala v Praze, na klášterním gymnáziu, kde i bydlela. V roce 1949, kdy¾ toto gymnázium zavøeli, její strýc Bordovský, dobrodinec, který mìl ve Frenštátu tøídírnu, zaøídil, ¾e tady bude bydlet u jeho sestry, proto¾e její rodièe u¾ byli nejen bez statku, který jim zabavili, ale samozøejmì i bez práce. Tím pomohl nejen jim, ale také Edušce.
Eduška Ottová mezi nás zapadla sice neèekanì, ale jako kdyby byla mezi námi u¾ odjak¾iva, co¾ mohou potvrdit všichni spolu¾áci. Celý náš kolektiv byl velmi pøátelský, ale my s Eduškou jsme se tak sblí¾ily, ¾e mì po maturitì pozvala k nim do Èech.
Nemìly jsme za sebou ¾ádné spoleèné výlety, ale kdy¾ jsme vyjely za Frenštát, na kopec Pindulu, a zahlédly jsme frenštátské vì¾e, nepøedstavitelnì jsme se radovaly, byly jsme š»astné, škola za námi a pøed námi samozøejmì jenom nìco pøekrásného. Celý ¾ivot. Byly jsme mladé, hloupé holky a vùbec jsme netušily, co nás èeká.
Pøijely jsme k nim a vrátil se Edušèin bratr. Ta jiskra byla mohutná z obou stran. Hned ten první veèer jsme šli po veèeøi na procházku do parku, další den jsme byli zase spolu a dopadlo to tak, ¾e za šest týdnù pøijel k nám na dovolenou, po¾ádal rodièe o mou ruku, no a pak u¾ pøijel zaèátkem øíjna na svatbu. Po svatbì jsme jeli do Èech.
První dva mìsíce byly krásné, takové jako v ka¾dém zaèínajícím man¾elství. Ale man¾elovi zaèaly první soudy – okresní, z tìch man¾el vyšel dobøe, proto¾e svìdkové byli falešní. A za deset mìsícù pøišla ta strašná noc. Já u¾ jsem byla v jiném stavu.
Uprostøed noci nìkdo zabouchal, man¾el šel otevøít dveøe a do našeho domku vtrhli chlapi v gumácích s nastra¾enými samopaly, jeden míøil rovnou na mne, a man¾ela zatkli. Pøišla man¾elova maminka s Eduškou, proto¾e slyšely nìjaký kravál a myslely, ¾e u¾ rodím, (mìla jsem šest týdnù do porodu). Zùstaly u mne. Podívaly jsme se z okna a vidìly jsme, ¾e obstupují náš dùm. Pozdìji znovu zabouchali a musely jsme jim otevøít. Maminka byla bílá jako køída, Eduška stála pøed bílým kuchyòským stolem (do dneška ji vidím) a usmívá se.
Jeden z tìch mu¾ù šel kolem ní a øekl: pùjdete s námi! Ona mu øekla, nemù¾u, proto¾e švagrová je tìhotná a mohlo by dojít k pøedèasnému porodu, oni však sehnali nìjakou starou ¾enskou, která byla se mnou do rána, a je obì odvezli."
O osudech Sylvy Jarošové mi vyprávìla v Kanadì její švagrová Eduška Ottová. Dlouho jsem pøemýšlela, zda mám právo køísit rány, které u¾ zhojil èas. Pak jsem si uvìdomila, ¾e ptát se musím, ¾e musím pøipomenou hrùznost totality a stále ji pøipomínat, aby se nám pro zapomnìtlivost, nìkdy nevrátila. Jak asi bylo ¾enì, které v kvìtnu 1951 odvezli man¾ela, pak vyšetøování a soudy, v srpnu se jí narodil syn a na posledním soudu byl vyøèen ortel, v jeho¾ uskuteènìní Sylva Jarošová nikdy nevìøila.
Jen¾e pøišel den 16. kvìtna 1952
“Já jsem mìla staøenku v Kunèicích u Ostravy, byla jsem tam jenom na návštìvì, ale malý chlapeèek tam dostal tì¾ké spalnièky. A právì kdy¾ byl v tìch nejt쾚ích horeèkách a bylo mu moc zle, pøijelo auto. Bylo to k veèeru. V autì sedìli STB, kteøí pøedtím byli u mých rodièù, kde jsem bydlela. A pøišli s tou zprávou, ¾e ráno je poprava a ¾e se mù¾u pøijet rozlouèit. Já jsem jim øekla, ¾e nikam nejedu, ¾e to není pravda. Ale maminka mne ujistila, ¾e je to pravda a ¾e tam mám jet. Tak jsme nalo¾ili nemocné dítì a jeli do Ostravy.
Vznikl problém. Vlak u¾ ¾ádný nejel a aut bylo tenkrát skuteènì pomálu. Nakonec jsme sehnali taxikáøe, který slíbil, ¾e mne tam do tìch pìti hodin ráno zaveze. A jeli jsme. strašnì jsme hnali s tím jeho autkem, pokud to šlo a bylo mnoho objí¾dìk. Tak já jsem v¾dycky vystoupila, sundala lampu, odsunula závory, on pøejel a já jsem vše uvedla do pùvodního stavu a jeli jsme dál. Skuteènì jsme k páté hodinì do té Prahy dojeli, a kdy¾ jsme byli na vysoèanském kopci, stalo se nìco s brzdou, øidiè poprosil nìjakého mladíka, aby nás na Pankrác dovedl boèními cestami. Vyhovìl nám a já do dneška nevím, kdo to byl, jeli jsme opatrnì, aby øidiè nemusel pou¾ívat brzdu, nevìdìli jsme, jestli dojedeme, nebo nedojedeme. No a pøijeli jsme tam 17. kvìtna. Bylo asi pìt hodin a sedm minut kdy¾ jsem se dostala dovnitø Pankráce, ohlásila jsem, za jakým úèelem jsem tam pøijela a oni na mne: pøijela jste pozdì, paní. Volali velitele a ten øekl toté¾: pøijela jste pozdì, paní! Vypakovali mne z vìznice, já jsem poodešla, abych se trochu vzpamatovala. Potom jsem ¾ádala, aby mi vydali tìlo k tichému pohøbu a kdy si pro nìho mù¾u pøijet. Øekli mi, ¾e to nepøipadá v úvahu, ¾e takový èlovìk propadá nejen duší, ale i tìlem státu. Vyšla jsem pøed vìznici, v takové tiché ulièce jsem se rozplakala. S kapesníkem na oèích mne vidìla hlídka a vykázala mne z té ulice.
Taxikáøe jsem poslala pryè a šla jsem k našemu advokátovi panu dr. Rádlovi, kterého jsem mìla moc ráda, proto¾e pro man¾ela moc udìlal.
Èekala jsem na nìho (bylo èasné ráno) na Karlovì námìstí. Bylo nádherné kvìtnové ráno, slunce záøilo a já jsem vidìla všechno èerné. Kvìty èerné, nebe èerné, všude byla jenom èerná barva. Tak jsem tam sedìla a potom otevøeli kostel sv. Ignáce. Šla jsem tam a sna¾ila jsem se vzpamatovat z nejhoršího. A do dneška – kdy¾ pøijedu do Prahy, jdu se tam v¾dycky pomodlit.
Kdy¾ si vzpomenu na to, jak jsme jely po té maturitì – veselé, radostné, plné rozesmátého mládí a oèekávání. Zatím co Eduška s maminkou byly ve vìzení, já jsem byla doma, u rodièù, mìla jsem svùj pøístav u maminky a u táty, kde jsem se mohla kdykoliv vrátit a vìdìla jsem, ¾e budu vítána, ¾e mi v tom nejhorším pomù¾ou. Rodièe mi také do dvou let vychovávali chlapce. Já jsem nechtìla ¾ít v velkém mìstì, proto¾e jsem byla èlovìk venkovský. Šla jsem ke staøence do Kunèic a po pùl roce se mi podaøilo dostat do Frenštátu.
Soused, pan Poledník, mi pomohl sehnat místo v Moravskoslezských pletárnách, to byla moje záchrana, proto¾e pøed tím jsem se hlásila na asi pìt èi šest míst, všude mì odmítli, ka¾dý se bál. Nedìlali to ze zlomyslnosti, ale ze strachu se báli mì zamìstnat. A¾ v tìch pletárnách mì vzali. A tady bych chtìla øíct, ¾e to byl závod na medaili. Vedení bylo bezpartijní a poøád se tam scházeli slušní lidé a tolika pronásledovaným pomohli, ¾e za to jim patøí velký dík.
Takových závodù a firem bylo velmi málo. On tam byl zamìstnán jeden továrník a druhý továrník, potom tam byli øemeslníci, frenštátští øezníci, holièi, frenštátští ševci, i ti pøíštipkáøi. Potom u¾ tam byli ti drobouècí, ti malí, byl tam knìz a byla jsem tam já, s takovým tì¾kým kádrovým posudkem a všechny nás vzali. V sedmdesátém prvním jsem si po¾ádala o nástup do školy a všude mne odmítli. Jedinì Frýdecko-Místecký okres mne pøijal. Byl to pan inspektor Uhláø – pocházel z Trojanovi. Byl to èlovìk, který se nebál. Nikdy jsem ho nevidìla, neznala jsem ho, a pøesto mne pøijal.
V roce 1971 jsem zaèala uèit první a¾ pátou tøídu. Rok jsem byla v Hrádku ve Slezsku, potom se mi podaøilo dostat se do Ro¾nova, tam jsem jezdila pìt let, potom jsem uèila ve Frenštátì na Kopané, dokonce jsem uèila jeden rok v Praze, proto¾e kopanskou školu zavøeli, a v¾dycky se vyskytla nìjaká tøída, na kterou ráda vzpomínám.
Chtìla jsem mít rodinu, tøi dìti, té¾ jsem chtìla studovat a byla jsem pøihlášená na vysokou školu, ale proto¾e man¾el u¾ mìl nìjaké potí¾e,tak jsem tam nešla, a bylo to dobøe. Mìla jsem syna, ten jeho pokraèováním, mám vnouèata mám pìknou rodinnou pohodu kolem sebe. Mám dvì vnuèky a mám z nich radost.”
Zøejmì to nebylo snadné , vychovávat sama dítì, zvláš» syna?
“Nebylo to snadné, ale já si nemù¾u na nic stì¾ovat, chlapec byl velmi hodný, nemìla jsem s ním ¾ádné starosti, spíš jsem mìla starost, aby ho pustili na školu, to byla moje velká starost. A tam nám pomohla doba. Na gymnázium šel v šestašedesátém (v pìtašedesátém bylo první uvolnìní) a on mìl dobrý prospìch. Na vysokou školu šel v roce 1969, dokonce bez pohovoru, dùle¾itý byl prospìch a ten mìl výborný a té¾ byl dùle¾itý ten rok. Pozdìji u¾ bych mìla asi problémy.”
Splývá ti v pøedstavách syn s man¾elem, kterého jsi tak krátce u¾ila?
“Je na nìho moc podobný, má i jeho úsmìv a vùbec je do Jarošova rodu.”
Sylva Jarošová èasto vzpomíná na mu¾e, který byl svìdkem jejího utrpení. Ani se nikdy nedovìdìla jeho jméno. Neznámý taxikáø ji vezl na popravu jejího man¾ela a potom do vìznice. kde byly zavøeny matka jejího man¾ela a sestra Eda, aby jim sdìlila tu smutnou zprávu.
“Ony pracovaly v Doudlebech, ale vìznice byla v Kostelci nad Orlicí. Kdy¾ jsme s tím taxikáøem jeli do Prahy, najeli jsme cestou na nìjaký rigol, já jsem pøepadla pøes sedadlo, tak¾e do odpoledne mi pùlka oblièeje zmodrala, oko jsem mìla zalité krví. Stála jsem na tom vìzeòském dvoøe a èekala jsem, a¾ se vìzenkynì vrátí z práce. Kdy¾ mne maminka vidìla, tak vykøikla, proto¾e se strašnì lekla. Jak mi pozdìji øekla, myslela si, ¾e jsem byla u výslechu. A já jsem si teprve a¾ tam uvìdomila, jak bylo s vìzni nakládáno. To jsem vùbec netušila, ¾e to bylo tak nelidské. Zatèení je zatèení, ale nikdo netušil tyto hrùzy.
Tak jsem jim tu strašnou zprávu sdìlila a jeli jsme do Ostravy.
Byla to cesta køí¾ová a nedobøe se na ni vzpomíná. Ale mám man¾elùv poslední dopis, mám dopisy od jeho spoluvìzòù a jeden z nich se stal pozdìji mým švagrem, s jinými spoluvìzni jsem se pozdìji sešla a všichni na mého man¾ela vzpomínali – opravdu jen hezky.
Tøeba takto: „Alek byl pramének vody èisté. Snad kryl pachatele, snad to byla léèka, tì¾ko øíci. Jasné je jen jedno. ®e Alek se pro svou pøímou páteø a se svým pojetím pøátelství se do dnešní doby nehodil. A svému synkovi øeknìte, aby na lidské øeèi nic nedal. Lidi jsou zlí. Nemám námitek proti tomu, abyste mùj dopis pøedala svému právnímu zástupci. Po tak dlouhé samovazbì mù¾e být má mysl oslabená a sdìluji jen Vám, ¾e jsem mìl v kyèlích zara¾eny dva høebíky, které mne bolestí znemo¾òovaly upadnout do duševní apatie. Vìdìl o tom jen páter Vrba, který mne ošetøoval a pak má paní po mém návratu domù. Synka laskavì pozdravujte, mìl nádherného tátu. Tisknu Vám ruku a budete-li potøebovat, napište mi. Pro mne je Alek pramének vody èisté”.
12. -14. února 1952 byl soud, byl to monstr proces, maminka dostala dvanáct let, její dcera, moje švagrová a pøítelkynì Eduška deset let, odsedìla si je celé, maminku propustili po sedmi letech, a mùj mu¾ trest smrti. A v tomté¾ roce 7. bøezna mìl man¾el odvolací øízení, ale bohu¾el v nìm rozsudek potvrdili. Já jsem nikdy nevìøila, ¾e k nìèemu takovému dojde. Nikoho nezastøelil, nikoho nezabil, myslela jsem si, ¾e nemù¾e být takto trestán. Proto jsem na radu pøíbuzných a pøátel podepsala presidentovi a jeho man¾elce ¾ádost o milost. Protivilo se mi to, ale øíkali mi, hrdost stranou, zachraò Alkovi ¾ivot. Nepomohlo to a 17. kvìtna 1952 byl popraven.”
Sylvo, ty jsi strávila celý svùj ¾ivot sama, vychovávala jsi syna – pomáhali ti rodièe, jak øíkáš, ale stejnì jsi byla ty tím garantem jeho výchovy. Myslíš si, ¾e ten èlovìk, kterého milujeme neustále náš ¾ivot provází, i kdy¾ u¾ je dávno v jiných dimenzích? Mìla jsi nìkdy takové pocity?
“V¾dycky, kdy¾ jsem nìco zaèínala, nebo se rozhodovala, tøeba o škole, o studiu, o zpùsobu výchovy, v¾dycky jsem si øíkala, co by na to øekl Alek, a v¾dycky jsem vychovávala syna k tomu, aby si táty vá¾il. Však mìl také proè. Se stáøím jsem spokojená, syn je hodný a pomáhá mi, jak mù¾e.”
Dalo by se øíct, ¾e závìr ¾ivota je š»astný?
“Nevím, jestli se dá øíct š»astný, kdy¾ nìkdo k tomu štìstí chybí, ale všechno ostatní vyšlo š»astnì: syn, jeho dìti, i maminku ještì mám, a jako rodina ¾ijeme spokojenì a š»astnì. I s nevyléèitelnou tragedií v srdci mù¾ete navenek vypadat spokojenì a š»astnì. Všední bolest se tì¾ko skrývá, kdy¾ se èlovìk rozèilí, nebo ho nìco zlobí ve všedním denním ¾ivotì, ale ty tragedie si neseme v srdci. U¾ to není rána, ale jizva tam zùstane nav¾dycky.”
Rozhovor se Sylvou Jarošovou jsem natáèela nìkdy v roce 1993. Pøi jeho pøepisování, se mi vrátila atmosféra tehdejšího dne ve Frenštátì pod Radhoštìm. Poslouchala jsem její zastøený hlas s mrazením v celém tìle a bála jsem se její vyprávìní pøerušit. Jen s velkým ostychem jsem jí kladla otázky. Øíkává se, ¾e Pánbùh ví, na koho má utrpení poslat. A Sylva je pøesnì ten jeho objekt. Nikdo na ní nepozná, jak tì¾ce musela svùj dlouhý ¾ivotì pro¾ít. Vdìèím osudu za to, ¾e se naše cesty setkaly. (Pøepis rozhlasového poøadu „ A léta bì¾í..“)