Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (70)
Ještì ne¾ pøipomenu další støípky z dalších zahranièních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteøí se nenarodili na tak š»astné planetì, jako já. Všichni víme, ¾e v dobì totality to bylo s cestami do zahranièí „na levaèku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho kamarádu øeditelovi, dostala hned nìkolikrát povìstný devizový pøíslib a výjezdní dolo¾ku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s man¾elkou poprvé v Jugoslávii letadlem u¾ v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dìtmi v roce 1972. Tehdy to samozøejmì byl jeden spoleèný stát.
Zpáteèní letenka do Splitu a zpìt stála v roce 1966 asi 600 korun a tak jsme si to mohli dovolit. Dokonce si pamatuji, ¾e jsme vlastnì tehdy na tu dovolenou vyhráli v podnikovém spoøení pracujících, které se ale jinak neúroèilo! Tehdy se ještì létalo na staré a pomìrnì malé letištì za horským høebenem, které bylo vzdálené od Splitu asi 30 km. Nové moderní letištì u¾ pøi pobøe¾í se teprve budovalo poblí¾ pøekrásného mìsteèka Trogiru, které si nezadá s podobnými mìsteèky italskými, i kdy¾ na této mé prastaré fotce to tak nevypadá!
Ubytování i velmi slušné stravování jsme mìli soukromì zajištìné v internátì hospodáøské školy v Kaštìlu Štafilièi, kam jezdí ze Splitu pøímìstský autobus a Trogir je jen o pár kilometrù dále. Prvnì jsme tu na vlastní kù¾i pocítili pøíjemné støedomoøské klima a koneènì jsme se mohli neomezenì ráchat v teplém moøi. Kdybych byl po»ouchlý cynik, tak bych øekl, ¾e se vùbec nedivím Rusùm, ¾e tak tou¾í po pøístupu k ji¾ním teplým moøím! To sem ale nepatøí. Co sem ale urèitì patøí, je nìkolik snad i roztomilých nedorozumìní.
Hned pøi pøíjezdu nás naši hostitelé pøivítali svým „dobro došli“ a my v domnìní, ¾e je to dotaz, jsme odpovìdìli, ¾e jsme mìli let i cestu z letištì dobrou! Další neznalost pomìrù nám ale zpùsobila vìtší problémy. U¾ v Praze jsme si zaplatili cestu ze Splitu do Dubrovníku lodí a zpìt pak vlakem, co¾ bylo levnìjší a hlavnì - mohli jsme platit v korunách a ušetøili jsme pomìrnì dost dinárù.
Cesta lodí kolem dalmatských ostrovù probìhla klidnì, moøská nemoc nás nenavštívila, i delfíny jsme vidìli, Dubrovník je krásný ale … Teprve tam jsme se dozvìdìli, ¾e cesta vlakem vede vnitrozemím a pøes hory, a trvá témìø celý den! A tak jsme na nádra¾í u pokladny vrátili nepou¾ité jízdenky a s mírnou penalizací dostali dináry, které naštìstí s naší malou rezervou staèily na asi tøíhodinovou cestu autobusem podél pobøe¾í zpìt do Splitu. A zajímavé nedorozumìní do tøetice – na plá¾i jsme se trochu skamarádili s velmi snìdým a¾ èerným mládencem Ali Mustafou. Kdy¾ jsme se naivnì zeptali, které z tìch dvou jmen je køestní a které rodinné, tedy naše pøíjmení, Ali po chvíli porozumìl, zasmál se a pravil, ¾e „krstné“ není ani jedno. Obì to jsou toti¾ samozøejmì jména muslimská.
Na této dovolené jsme také prvnì mohli ochutnat èerstvé fíky, a jak jsem na sladké, tak tohle i na mne bylo moc! Ale rakija i prošek nám chutnaly a nìjakou tu lahvinku jsme domù pøivezli. A ještì jeden zá¾itek se mi vybavuje. Švagr našeho hostitele – in¾enýr silnoproudaø ze Zagrebu – nás vzal jednou veèer na malý piknik, který se poøádal na malém ostrùvku u Splitu. Nejprve nás odvezl svým malým Volkswagenem do místního malého pøístavu, odkud jsme se malou lodí plavili asi jen 20 minut na ten ostrùvek. Co je malé – to je hezké! Piknik asi pro 30 lidí probìhl k všeobecné spokojenosti, griloval se kotlet vepøový i skopový, ten druhý jsme ochutnali jen opatrnì, rovnì¾ opatrnì jsme nìco popili, zpívalo se atd. Pøi zpáteèní plavbì se však kupodivu moøe trochu rozhoupalo a ¾aludek mé jinak na výsost spokojené man¾elky zaèal protestovat. Vydr¾ela to a¾ do pøístavu a chvíli ještì i v autíèku, ale pak u¾ to nešlo. Naštìstí staèila rychle vytoèit okénko, vystrèila hlavu ven a vnitøek „Brouka“ byl ušetøen. Doufám, ¾e jsem nikoho touto u¾ druhou inverznì za¾ívací pøíhodou nepohoršil.
Pøi naší první dovolené v Jugošce nám tøíletou dceru ještì doma hlídala babièka, ale po šesti letech jsme u¾ na stejná místa vyrazili i se dvìma dìtmi Škodovkou. Naše cesta vedla pøes Bratislavu, podél maïarského Balatonu a pøes Zagreb dále k jihu. Popisovat známá Plitvická jezera, kde jsme nocovali v autì a s malým stanem, vodopády na Krce, kde se mimo jiné natáèely filmy s Vinetouem, a ani plavi Jadran atd. asi nemá cenu, i kdy¾ jízda podél pobøe¾í k jihu, kdy¾ ještì nebyla dálnice, je také „pìkným“ zá¾itkem. Po pravé stranì moøe, po levé místy skály a po obou pak obèas zbytky havarovaných aut. I kolem poøádné bouraèky jsme jeli, kamion na boku a ze silnice odstraòovali rozbité i plné lahve coca-coly. Z gastronomických zá¾itkù zùstává na patrech chu» bájeèných broskví, fíkù, vína i rakije, já jsem pak znovu, tentokrát pro jistotu u¾ jen sám, ochutnal kousíèek ro¾nìného beránka a také vaøené mušle, které vypadaly jako dìtské kapesní no¾íky. Jsou prý velmi drahé, nebo» potápìèi je musí tì¾ce vydloubávat ze skal hluboko pod hladinou.
V Kaštìlu jsme se tehdy seznámili se dvìma belgickými rodinami, pøièem¾ jsem se horko tì¾ko sna¾il uplatnit chatrné zbytky své gymnaziální franštiny. Belgièané, lépe øeèeno Valoni a Vlámové, stejnì jako Nizozemci a Nìmci jezdili na Jadran v¾dy rádi, proto¾e zde také hledali teplou moøskou vodu. Pøekvapilo nás, ¾e v nedìli dopoledne odjela celá belgická rodina autem do pomìrnì vzdáleného kostela na mši.
Nìmce zde tehdy moc rádi nemìli a dozvìdìli jsme se, ¾e jsou v Jugoslávii oblasti, kam se neodvá¾í. To jsme se ale dozvìdìli od nìkolika chorvatských rodin, od nich¾ na pøíklad také víme, ¾e ta krásná zemì nikdy nebyla tak v pohodì, jak by se na první pohled zdálo.
Vysvìtlili nám, ¾e vztahy mezi jednotlivými republikami a národy v¾dy byly a jsou slo¾ité, a» u¾ z dùvodù nábo¾enských nebo pro øevnivost a závist mezi bohatšími a chudšími oblastmi. A tak i proto na mapì Jugoslávie jsme nenašli ¾ádné vnitøní hranice! Nikdy jsme tedy nevìdìli, zda jsme ještì ve Slovinsku èi u¾ v Chorvatsku a pak v Bosnì èi Hercegovinì, vybojované kdysi za císaøe pána a jeho rodinu! Vrcholem této naší dovolené pak byla zpáteèní cesta vnitrozemím z Dubrovníku na sever pøes Mostar, Sarajevo a Osiek.
Z Dubrovníku do Osieku jsme to mìli naplánované na jeden den. Pøi krátké zastávce v Mostaru nás samozøejmì zaujal starý most, který byl v devadesátých letech znièen, sarajevské minarety jsme také z èasových dùvodù odbyli pouze pohledy, ale cestovní plán jsme pøesto nedodr¾eli. Klikaté a úzké horské silnice, na nich¾ vùbec nelze pøedjí¾dìt nákladní auta a také podveèerní bouøka, nám udìlala èáru pøes rozpoèet a my museli draze pøenocovat v hotelu v Tuzle. A tak se nás naši noví pøátelé v Osieku doèkali a¾ druhý den. Pøichystali pro nás nejen nocleh, ale i velké pohoštìní. V tomto severochorvatském mìstì jsme odpoledne utratili posledních pár dinárù za suvenýry a veèer jsme se doèkali velmi nepøíjemného pøekvapení. Nechápali jsme proè, ale dozvìdìli jsme se, ¾e dále musíme jet vlakem! Vysvìtlení bylo neèekané. Velká voda toti¾ v minulých dnech ztrhla jediný silnièní most pøes øeku Drávu! A tak nám naši chorvatští pøátelé, kteøí mìli také Škodovku, museli pùjèit peníze na transport vlakem. Pìtkrát èi šestkrát dennì pendloval nákladní vlak pøes ¾eleznièní most, který vydr¾el, do první stanice na sever od øeky. Nají¾dìní na ty nákladní vagóny mi tak velmi pøipomnìlo náš vojenský transport z Ke¾maroku! Vyjeli jsme prvním ranním vlakem, „navlakování“ trvalo skoro hodinu, po pìti minutách jízdy jsme se zase asi pùl hodiny „vyvlakovávali“ a zamíøili po silnici k hranicím. Maïarsko jsme projeli bez problému, i kdy¾ domluvit se na správné velikosti a poètu porcí zmrzliny pro dìti nebylo snadné. Koupì napytlíkovaných merunìk ale byla snazší. To u¾ jsme ale blí¾ili domù a vlastnì mo¾ná nejnebezpeènìjší zá¾itek nás èekal a¾ na domácí pùdì. Pøi noèní cestì na dálnici na Vysoèinì jsme pojednou uvidìli reflektory protijedoucího auta, které se blí¾ilo nìjak blízko nás. V té dobì zøejmì ještì nemìli lidé naši první dálnici za¾itou a tak nìkdo na ni špatnì najel a øítil se proti nám hned ve vedlejším pruhu! No – dopadlo to dobøe, naštìstí kromì nás a toho „malého“ poplety nebyl nikde nikdo.
Bohu¾el vìtšina mých starých èernobílých fotek je naprosto nepou¾itelná, a tak jsem nucen „vykrádat“ internet! Snad mi to bude prominuto.
(Èernobílé foto autor, barevné foto internet)
Vladimír Vondráèek
