Vosy Milí pøátelé, zamyslel jsem se a usoudil, ¾e Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl pøedávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich..
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
* * *
Pod okny lo¾nice šéfa Vickovického polesí se usadila pìknì poèetná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice èasto nìkterá z nich vlítla do místnosti a budila hrùzu. Pan foøt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, ¾il v pøedstavì, ¾e vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem.
Kdy¾ u¾ drzost ¾lutoèerných slídilek pøesahovala všechny meze jeho tolerance, vydal pøíkaz:
„Pane technik, udìlají s tìma potvorama nìco!“
Lehko se to øeklo, ale co s nimi? Je to horda zuøivých loupe¾nic, která bude svùj domov chránit na ¾ivot a na smrt do posledního ¾ihadla. Øešení pøišlo samo.
Na dvoøe se vyvaloval dvou set litrový sud plný lakového benzinu. U¾ívali jsem jej proti buøeni ve školkách. V¾dycky ne moc s velkým úspìchem. Staèilo, aby sluníèko víc pøihøálo a usychaly i ty sazenièky, které jsme ošetøovali.
Nabral jsem ten neøád do kropicí konve. Moje stopy vedly cestou pomsty. Od rohu budovy polesí jsem si vylil cestièku a¾ ke hnízdu urèenému k likvidaci. Jen¾e to hnízdo snad nemìlo dno. Skoro celá konev se tam vešla! Chudáci vosy v tom smradu ani nezaútoèily.
Zato pan foøt komentoval moje èinìní s pochvalou: „ Voni jim dávají zabrat!“ A pøitom si podle svého zvyku toèil palci na bøiše.
Lakový benzin byl lenoch na hoøení. Chytne – nechytne? Ale jistota je jistota! Po nìkolikráte jsem se pokusil zapálit cestièku od rohu budovy. Moc to hoøet nechtìlo, ale nakonec se pøece jenom malièký plamínek pomalu prokousával travou smìrem ke hnízdu.
„Òák jim to nehoøí!“ – komentoval šéf. To jsem samozøejmì vidìl i bez nìho. Jen¾e plamínek se náhle pøece jen dostal k ústí díry, ve které bylo hnízdo. To byla pøímo detonace, co se ozvalo! Za tu dobu ne¾ dohoøela cestièka na povrchu, staèil se benzin v hnízdì odpaøit a teï se choval podle svého.
Vzduchem pochodovala hlína, vosy i celé jejich dílo. Od epicentra jsem byl dost daleko. Jen¾e ne pan šéf. Èást hlíny i s vosím dílem nepøistála nikde jinde, ne¾ na jeho hlavì, kde se u¾ moc vlasù nedostávalo! Nestaèil se vèas schovat.
Musely na tom díle zùstat i nìjaké vosí bojovnice. Panu foøtovi tak zaèaly narùstat krásné dva èervené parù¾ky! Já však svùj úkol splnil.
Druhý den ráno, kdy¾ jsem pøišel do práce, prohlásil šéf: „Kouknou, voni mù¾ou klidnì dìlat sapéra. Pøihlásil sem je na kurz støelmistrù do Èelákovic. Tak se tam èinìji!“
Pod okny lo¾nice šéfa Vickovického polesí se usadila pìknì poèetná rodina vos. Silné hnízdo to bylo. Velice èasto nìkterá z nich vlítla do místnosti a budila hrùzu. Pan foøt, chlap jako hora, dobrých sto dvacet kilo, ¾il v pøedstavì, ¾e vosí ukousnutí by mohlo být jeho koncem.