Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (68)
K tìm radostnìjším a snad i smysluplnìjším ¾ivotním vzpomínkám urèitì patøí ty z rùzných cest a dovolených. Nemohu si zde odpustit to moderní slovo smysluplný, které jak se zdá, bohu¾el u¾ v souèasné realitì pouze šustí papírem a skutek utek‘! Kdy¾ èlovìka na stará kolena napadne, ¾e by mohl nìco vydolovat ze zapadlých koutù své pamìti, je to v¾dy na pová¾enou. Opravdu jsem si nevedl ¾ádné denníky a tak následujících pár paradoxù a renoncù, které by se daly nazvat cestovní, nebude ¾ádnými cestopisy, ale spíše roztìkanými vzpomínkami na rùzné kouty naší vlasti a pota¾mo i na cesty po svìtì. Mé líèení bude samozøejmì znaènì subjektivní a èasto i s osobními zá¾itky, které s cestováním souvisejí jen velmi vzdálenì! A ještì nìco – seètìlý ètenáø cestopisù jistì rychle pozná, ¾e dávám pøednost zemìpisu pøed dìjepisem a tedy pozoruhodnostem spíše pøírodním, ne¾ rùzným historickým památkám, které vytvoøil èlovìk.
To první cestování z rodného Jièína po Èeském ráji a první kratší èi delší školní výlety jsem u¾ vlastnì dávno vylíèil. Poèátkem padesátých let jsme pak jako parta klukù podnikli u¾ z Vrchlabí v¾dy o prázdninách dva týdenní výlety na kolech. Poprvé do „mého“ Èeského ráje a podruhé a¾ na Vysoèinu k rybníku se zajímavým jménem Øeka, který je poblí¾ mnohem známìjšího Velkého Dáøka. Pikantní vzpomínku - renonc mám ale na to první cyklistické putování. Cítil jsem se jako znalec rodného kraje, který nepotøebuje mapu. A jednou pod kopcem Táborem jsem zavedl náš malý peloton polní cestou k jakémusi starému hnijícímu stohu, kde cesta náhle konèila, a my se museli asi deset kilometrù vracet!
Pøeskoème dlouhých asi dvacet let, bìhem kterých se toho událo mnoho v našem ¾ivotì spoleèenském i osobním. Poèátkem sedmdesátých jsme s man¾elkou po nìkolik sezón jezdili autoturistické soutì¾e, pøi nich¾ jsme kromì jízd zruènosti poznali i rùzné kraje, èeské, moravskoslezské i slovenské, kam bychom se tøeba sami nerozjeli.
Bohu¾el se musím pøiznat, ¾e to vlastnì byla kolaborace se Svazarmem, ale bylo to v rámci „úniku“ pøed realitou doby. Ty soutì¾e byly docela zábavné, jezdilo se podle rùzných itineráøù, slepých i normálních map. Man¾elka šoférovala, já navigoval a dìti mohly jezdit s námi. Zpoèátku jsme jezdili klasicky Škodovkou 100 a potom Wartburgem. V jedné soutì¾i kolem Plznì jsme dokonce mìli „fahrplán“ jedné etapy zašifrovaný na tehdy populární dálnopisné dìrné pásce! A právì podle ní jsme mìli opustit pohodlí autíèka a najít pìšky zøíceninu hradu Radec. To jméno bylo pro nás naprosto neznámé a zmátlo nás, ¾e na dìrné pásce pochopitelnì písmena s háèky nejsou. Pøesto jsme se ale vydali ten hrad hledat.
Turistickou mapu okolí Plznì jsme sice mìli, ale byla slo¾ena tak neš»astnì, ¾e název Radeè byl v prošoupaném ohybu. A tak jsme pobíhali v lese pod høebenem poblí¾ Kaøezu snad hodinu, našli jsme mnoho rùzných nakupených kamenù, ale hrad nikde! Vzdali jsme to, tento úkol jsme nesplnili a a¾ v cíli jsme se dozvìdìli, ¾e jsme sice kolem toho hradu museli jít, ale jaksi z druhé strany, kde ¾ádné turistické znaèky nebyly. A tak dodnes nevíme, která z tìch hromad kamení byla zøícenina hradu Radeè. Pøi této soutì¾i jsme navštívili i krásný zámek Kozel, ještì pøed tím, ne¾ tam byla natoèena rozkošná televizní høíèka se Sovákem, Budínovou, Landovským a Vašáryovou. Mo¾ná se na ni pamatujete. Na sever od Plznì jsme projí¾dìli nádherným údolím Støely kolem Rabštejna a dokonce jsme se nechali pøevézt autem na velké pramici, co¾ byla povolená finta na poøádné zkrácení cesty.
Pøi jiných soutì¾ích jsme projeli i další krásné kouty naší vlasti. V ji¾ních Èechách okolí Èeských Budìjovic a Krumlova, kde se dìtem samozøejmì líbili medvìdi v hradním pøíkopu, Strakonicko, kdy na pøíklad na hradì Rábí jsme se krátkovlnnou vysílaèkou dozvìdìli cíl další trasy. A to, ¾e nám v té dobì svìøili poøadatelé do rukou na tu dobu ideologicky tak nebezpeèný pøístroj a pomìrnì blízko ostøe støe¾ených hranic, nám dodnes trochu vrtá hlavou! Pøi dvoudenní Rallye Láznì jsme prorajzovali všechny západoèeské láznì a byli jsme hrdí na to, ¾e si naše auta polepená èísly domorodci pletli s profesionální Rally Wiesbaden, která se v této oblasti také obèas jezdívala. Severnì od Prahy jsme pak proklièkovali tøeba okolí Kokoøína a Doks. I tento Máchùv kraj mohu samozøejmì vøele doporuèit! Moravsko-slezské Beskydy jsme soutì¾nì projeli u¾ bez dìtí. Zde v okolí Radegasta – samozøejmì ne piva, ale sochy - u¾ na podzim le¾el sníh a já tam pøi malém orientaèním pìším závodì uklouzl a ponièil vypùjèený drahý letecký gyroskop. Ale zvládli jsme to nakonec i bez nìj. Povedené bylo i nìkolikadenní putování pøi Rallye Slovakia od Levoèe pøes krásné Bojnice s doslova pohádkovým zámkem a¾ do Bratislavy. Tuto rallye jsme absolvovali s velkou partou nìkolika rodin s auty nejrùznìjších znaèek.
A jaké støípky z domácího cestování ještì mohu dát k lepšímu? Urèitì sem ještì patøí další cestování po Slovensku, u¾ bez „závodìní“. Tehdy koncem sedmdesátých let vyjely dva Wartburgy a jedna Cortina. Ty znaèky zdùrazòuji proto, ¾e se východonìmecký výrobek ukázal být odolnìjším, ne¾ auto anglické. Ovšem pouze zdánlivì, nebo» kamarád Michal prostì nemìl nacouvat na jednom parkovišti na kus ura¾ené kovové trubky a palivová nádr¾ by jistì vydr¾ela. Posti¾ený byl ale koumák a dalších témìø 800 km odjezdil s nádr¾í zalepenou obyèejnou ¾výkaèkou, kterou pochopitelnì ka¾dý den mìnil. Z této týdenní cesty máme ještì dva „hezké“ zá¾itky. První je z kempu pod Vysokými Tatrami, kde jsme v Tatranské Lomnici poprvé vztyèovali velký stan s konstrukcí. Kdy¾ se nám to po velkém úsilí podaøilo, zjistili jsme, ¾e stojíme na velmi mokrém místì. A tak jsme opatrnì vytáhli stanové kolíky, vlezli do stanu a za hlasitého navigování pøátel a škodolibých posmìškù ostatních pøihlí¾ejících, které jsme naštìstí nevidìli, pochodovali kolem, a¾ jsme našli sušší místo. Pøipadali jsme si pøitom, jako rodina Homolkovic ze skvìlých známých filmù. Další neopomenutelný zá¾itek je z Kováèové u Bánské Bystrici. Tamní kemp se nacházel u termálního venkovního koupalištì, a proto¾e právì nastala slušná vedra, ten nejvìtší a nejteplejší bazén byl uzavøen, nebo» teplota jeho vody pøesáhla hodnotu 45 st.C. a hrozilo nebezpeèí infarktù. A tak musel být jedno celé dopoledne ochlazován cisternami. Domnívám se, ¾e to také za¾ilo jen málo dovolenkáøù. Opìt by toho bylo ještì mnohem více, na co by se dalo vzpomínat, ale…..ta – nó - skleróza … nebudu se opakovat. Pozoruhodností ale zùstává, ¾e cestování po Slovensku se v souèasnosti – tedy od roku 1993 - zmìnilo v cestování po cizinì! Co¾ mi nahrává na stylový pøechod ke støípkùm z cest do zahranièí. Nejprve ale bude tøeba opìt notnì porušit tok èasu a vrátit se do dob, kdy cesty do ciziny byly pro nás velkým dobrodru¾stvím, spojeným s rùznými problémy, které naše vnouèata u¾ ani nemohou pochopit…
Pamìtníci, vzpomínejte!
