Podivín
Šel jsem onehdy po ulici a spatøil asi padesát krokù pøed sebou èlovìka tlaèícího nákupní vozík. Šel jen pomalu, ta vìc kladla na svých malých koleèkách znaèný odpor, bránila se, otøásala na kamenité dla¾bì chodníku a øinèela tak, ¾e se lidé otáèeli.
Dohonil jsem ho a¾ na pár metrù a zdál se mi nìjak povìdomý. Ohnutý, tváøe pohublé, u nosu kapku. Opravdu dìdek, ale slušnì obleèený, ¾ádný ranec se svým majetkem, tak¾e bezdomovec asi ne. Kam tedy táhne ten vozejk, podle nápisu z marketu Tesco? Nevypadalo to, ¾e ho ukradl, to by se s ním takhle nahlas neproducíroval na ulici.
Kdy¾ se zastavil u jedné z lavièek, které naše radnice umístila podél dlouhé Vršovické tøídy, došel jsem k nìmu a pøisedl. Pozdravil jsem a zeptal se, kam tu vìc veze.
„Do Tesca, pane, nìkdo ho nechal na chodníku pøed školou.“
„To je od vás hezké, ¾e jdete na nákup a pøitom se z takové dálky táhnete s tím monstrem“, poznamenal jsem, „mù¾ete ho rovnou pou¾ít a bez mince!“
“Kdepak, nejdu nic kupovat, ale chci to udìlat za toho lajdáka, co ho tam nechal. Myslím, ¾e ty dráty na koleèkách mají cenu aspoò tisíc kaèek a bylo by škoda, aby ho ti co vybírají popelnice, odvezli za padesátku do sbìru.“
„A vy myslíte, ¾e se vám za to v Tesku odmìní?“
„Ale kde¾, šoupnu jim ho k tìm ostatním a vrátím se domù.“
„A proè tedy pane…?“
„Aha, vy myslíte, proè to dìlám a ještì kdy¾ tak pajdám, co? Inu, pane, já u¾ jsem takovej podivín, víte! To já tøeba seberu i papír, nebo prázdnej kelímek z Mekáèe a krabièku od cigaret, co naše mláde¾ pohodí a donesu ho do nejbli¾šího koše, je jich tu na sloupech dost. Ovšem jen pøi cestì, po celé ulici to nesbírám, to zas ne!“
„Teda ka¾dý den alespoò jeden dobrý skutek, jak øíkají skauti, co?“
„No, tak to zrovna není“, usmál se, „spíš je to tím, ¾e mne naši vedli k poøádku a mnì to vadí i na ulici. Nebo je to tøeba i nìjaká mentální úchylka, nevím.“
„A to jste neslyšel, ¾e ka¾dý dobrý skutek je v¾dy vzápìtí po zásluze potrestán? Vám se to nikdy nestalo?“
„No to víte ¾e jo, nìkdy! A v¾dycky mne to mrzelo, tedy ne ¾e jsem to udìlal, ale jak se to zvrtlo, a» u¾ nepochopením, nebo okolnostmi, ale v¾dycky k mojí újmì.“
„No, a to vás neodradí?“
„Ne, mne tìší, ¾e z toho mám dobrej pocit, nebo kdy¾ mi nìkdo podìkuje, jako ta stará paní, co jsem jí dones’ tì¾kej nákup a¾ pøed dùm. To u¾ bych dnes u¾ ovšem nemoh’, unesu stì¾í sám sebe, a tak aspoò nìco, na co staèím.“
„Hm, tak se mìjte“, zvedl jsem se, „a a» vám tedy v tom marketu aspoò podìkují!“
Pøebìhl jsem na refý¾, kam právì pøijí¾dìla sedmièka a vlezl do ní. Promiòte mi, prosím, ten výraz, ale já do tramvají u¾ opravdu lezu. U¾ ani nepamatuji, kdy jsem do nich ještì nastupoval, èi dokonce naskakoval. Vlak se rozjel rychlostí za šest sekund na stovku, ale a ještì jsem zahlédl toho dobrodince opuštìných vozíkù, jak se pustil dál ke svému cíli. Nemìl to daleko, sotva dvì stì metrù, ale pro nìho (i pro mne), jako by to bylo tøikrát tolik.
Jak to, ¾e jsou ještì dnes takoví troubové? No, omlouvá ho, ¾e je to produkt hodnì starých èasù, kdy se lidé ještì zdravili smeknutím klobouku a za pohozenou slupku od banánu vám policajt v modré plstìné helmì napaøil pìt kaèek pokuty. Zkrátka opravdu podivín.
Škoda, ¾e jsem ho u¾ nikdy potom nepotkal, byl bych rád vìdìl, zda a jakého trestu se mu za ten dobrý poèin dostalo. Jenom nevím, proè mi byl tak povìdomý.
* * *
Kdy¾ si druhý den tuhle historku pøeèetl mùj syn, zasmál se: „Táto, víš proè? Proto¾es to byl ty sám – jako bych tì vidìl! Ale proè nenapíšeš pravdu a svádíš to na nìjakého nevinného dìdulu?“
Neodpovìdìl jsem mu, ale tady pøiznávám, ¾e jsem nechtìl, aby to vypadalo, ¾e se tím chlubím. A tak, kdy¾ se teï ukázalo, ¾e je to, øeèeno eufomisticky podivínství, nebo na plná ústa pitomost, kajícnì pøiznávám: ano ten dìdek jsem byl já. A co mi bylo za tu dvacetiminutovou procházku ve studeném vìtru odmìnou? Ètyøi dny v posteli, suchý kašel a litry potu. Ale ten dobrý pocit mi za to stál.
