Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Pøeneste se do jedné vzpomínky našeho milého pøítele Toníka, který u¾ bohu¾el není mezí námi. Tonda Suk byl pro nás takový velikán, ¾e by se na nìj nemìlo zapomenout. A proto¾e jsem mu pøed lety pro Pozitivní noviny pøepisoval nìkolik èláneèkù (nemìl tehdy ještì poèítaè), mám ty èlánky ve svém archívu a tak další z nich je zde.
Srdeènì zdraví Vladimír (von)
O bábì z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou slu¾ební brašnu bøeznovek. Jsou to úplnì stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jen¾e rostou na jaøe. Proto¾e babièka je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo nìco jiného. To tam u nich kolem Zahoøan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Pøitom je to poøád stejná houba!
Nezbylo mi, ne¾ zkusit babku v hospodì. Vìdìl jsem, ¾e je houbový ob¾írka, pokud rostly, byla u ní sma¾enice moc a moc èasto. Prohlédla to po¾ehnání a pravila: „Tohle budete ¾rát?“ A zakroutila s opovr¾ením tak nìjak divnì hlavou. Mnì to pøipadalo, ¾e a¾ tak trochu s lítostí. Tady se nabízelo sma¾enice - v dobì kdy nic neroste – nìkolik talíøù! Jen¾e ty houby neznala. Rostou ony dost zøídka, tak¾e nejsou bì¾nì známé.
Pøinesla mi lahvièku èerné desítky z Kutné Hory a pøikázala: „Poèkejte chvilku!“ V momentì to zaèalo vonìt èerstvými houbami. Bøeznovky toti¾, na rozdíl od májovek, voní dost obstojnì. Pøinesla mi plný talíø sma¾enice. „A Vy nic?“ „Ale ne, jen si dejte! Teï jsem jedla.“
Dal jsem si do nosu. Vùbec mì, kluka zeleného, nenapadlo, ¾e vlastnì jsem v tu chvíli pokusným králíkem bábina anima.
Druhý den ráno, kdy¾ jsem šel do práce, se babka jen tak náhodou motala na zápra¾í: „Nic Vám neni?“ „Proè, co by mi mìlo bejt?“ Tak pøiïte v poledne, dojíme to!“ A tak v poledne jsme si dali s babkou takovou baštu, ¾e mì pak hnala: „Dìte, snad tam eštì òáký zbyly!“ Bohu¾el nezbyly. Na tìch, co jsem pøehlédl, si pochutnala tlupa divoèákù od Nového rybníka a my s babkou u¾ jen utøeli pysk!
Proti naší hájence se øíkalo Na Hlaváèku. Nevím proè. Jedno však vím jistì, ¾e Honzík, aè byl mrnì kluk, kdy¾ babièka vaøila v létì bramorajdu, poslal ho ne na, ale pro houby na Hlaváèek. Obratem ji kluèina zásobil køemenáèi a høíbky, co hrdlo ráèilo.
Tady Na Hlaváèku se tì¾ilo døevo. Babka z hospody sem jezdila s károu na voblice a zbytky po tì¾bì. Ne s kárkou! Asi tak, jako by se za Trabanta pøipnul obytný pøívìs. A z toho èasto vyplývaly potí¾e. Bába nakládala tak dlouho, a¾ nebyla sama schopná s károu hnout.
To potom sedla na patník k silnici od Tøebìtína a èekala, a¾ nìkdo pùjde, nebo pojede a pomù¾e jí. Chraò Bùh, aby ulo¾ila z nákladu! Kdy¾ u¾ to nìkdy trvalo moc dlouho a nikdo nešel ani nejel, zašla babka k nám na hájenku a s babièkou káru vytáhly na silnici.
Kouknul jsem po ránu oknem ke vsi. Babka jela. Z lesa jsem se pak chvíli díval, jak babka hamouní. Asi tøicet metrù byly u silnice vyvrácené dva menší patníky. S velikým úsilím se mi povedlo je do té káry pod vìtve pøilo¾it. Zalezl jsem do mlaziny a èekal, co bude. Babka dolo¾ila, u¾ moc toho nešlo, vzala za káru a nic! Zabrala znova a to samé. Šla tedy a sedla na patník pøed forotou. To byla skládka na døevo za plotem hájenky. Sekala se tam i tráva pro naše králíky. Posedávala povoznice, kámen ji asi kamsi studil a ¾ádný pohyb. Sebrala se tedy a šla k nám. Spolu s mojí vyrvaly káru lesu. Po silnici s kopce to u¾ utíkalo samo.
Pøišel jsem veèer, celé škodolibé ucho, na lahvové: „Copak babko, ste òáká utahaná?“ „Ale prosim Vás, kerejsi mizera mi dal do káry dva patníky. To jsme se s vaší nadøely, ne¾ sme to vytáhly! Víte co, mladej není doma, já to neunesu, poïte, dáme ty patníky pod králíkárnu!“ Odmítnout jsem nemohl. Jak byly ty kusy kamene tì¾ké prvnì, kdy¾ jsem je nakládal, tak nyní vá¾ily tøikrát víc! Navíc byly protivné.
Kdopak vidìl do duše báby? Doma jsem se touto brigádou ani nepochlubil.