Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
***
Byl jednou jeden papoušek, lítal si spokojenì se svými kamarády v korunách pralesních velikánù a ani ho nenapadlo, ¾e svìt je i jinde. Jednou si ale pøeèetl noviny a dovìdìl se, ¾e ve vzdáleném mìstì je veliká zahrada pro ptáky a zvíøata. Posedla ho zvìdavost, kamarádùm nic neøekl a vydal se na cestu. Proto¾e nikdy nevidìl slona, ¾irafu ani nosoro¾ce, zdáli se mu zajímaví. A kdy¾ mu lední medvìd s tulenìm radili, aby se radìji vrátil domù, nevìnoval jim pozornost. Nevyplatilo se mu to. Chytili ho, zavøeli do klece a na ni povìsili cedulku s nápisem Arara amazonský. Tak se dovìdìl, jak se jmenuje. Co mu to ale bylo platné, kdy¾ klec byla malá a koruny pralesních velikánù daleko?!
***
Byl jednou jeden poèítaè, co se dostal do rodiny s malým školáèkem. Mìl z toho velikou radost, proto¾e do nìho nacpali plno zajímavých her a chlapeèek se pak od nìho skoro nehnul. Po èase zaèal být poèítaè trochu nesvùj, pøece samým hraním nepromarní celý ¾ivot, v¾dy» má ve své pamìti spoustu u¾iteèných informací, mohl by kluka nauèit tøeba anglicky a zatím mu na obrazovce hopsají opice se samopalem a pìti ¾ivoty, kdo to kdy vidìl ve skuteènosti! Byl èím dál mrzutìjší, jeho bity a bajty se pohádaly s procesorem, a tak se radìji vypnul. Mám u¾ toho plný hárdisk, pøece kluka nenechám úplnì zhloupnout, u¾ nosí ze školy jen pìtky.
Vyházel pitominy do koše, nahradil je diktáty z èeštiny a testy z vlastivìdy, pøidal poèetní pøíklady. Teï se kluk urèitì zlepší, však je taky nejvyšší èas, v¾dy» by si za chvilku nedovedl pøeèíst ani moje pokyny!
***
Není skøíò jako skøíò, i kdy¾ všechny, a» vypadají jak chtìjí, mají stejnou funkci. A èím jsou starší, tím víc vzpomínek se do nich ulo¾ilo, vsákly do ka¾dé skulinky, zabydlily se, staly se jejich souèástí a ¾ijí si svým ¾ivotem.
Kdy¾ nìkdy v hluboké noci zaslechnete podivný praskot, to rozhodnì nepracuje døevo, v¾dy» je u¾ dávno øádnì vyschlé. Kdy¾ ve tmì kolem vás poletují útr¾ky tichého šepotání a okno je zavøené, rozhodnì nemù¾e patøit listoví bøíz tam venku! A u¾ vás znenadání probudila ostrá rána vycházející ze skøínì a v uších ještì doznívá známý hlas volající vaše jméno a srdce máte sevøeno zlou pøedtuchou, proto¾e skøíò døíve po léta patøila vám blízkému èlovìku a vy se o nìj bojíte?!
Ne, nic jste neslyšeli a spánek máte klidný a hluboký. To proto, ¾e jste asi ještì moc mladí. Ale vìøte mi, stalo se!
***
To se takhle jednou jeden klepetáè rozhodl, ¾e ho u¾ nebaví š»árat se v písku moøského dna a hledat zbytky toho, co jiným odpadne pøi hodování. …To jim tady mám poøád dìlat úklidovou èetu a spokojit se jen s odrobeèky, kdy¾ to nejlepší si nacpou do bøicha oni? Ba ne, vezmu si svùj osud do svých klepet, oceán je velký, však si jinde najdu lepší uplatnìní! ... A vydal se na cestu. Putoval tak dlouho, a¾ se mu únavou pletly nohy a hladem ani nevidìl. V tu chvíli ucítil neodolatelnou vùni návnady, kterou zveèera nalíèil starý rybáø. K èemu dlouhé øeèi! V¾dy» vidíte sami, jak skonèil. Jedinou útìchou mu mohlo být, ¾e ve vyhlášené restauraci ho podávali jako nejlepší lahùdku.
***
Ta vùnì! To se úplnì sliny sbíhají! Klidnì bych šla brázdou jako ten zajíèek, co ho potkala Káèa a dala mu koláèa. Ovšem taky by mne potkat nemusela, tøeba by mìla doma plno práce s peèením tìch koláèù, toèila by se kolem válu, vaøila by povidla a loupala mandle, aby koláèe byly, jak se patøí! Taky by musela hlídat troubu, aby se nespálily, to by byla pro hospodyòku ostuda a celá vesnice by ji pomluvila. Jak to, ¾e celá vesnice? No pøece Káèa se v sobotu vdává a peèe ty nejlepší svatební koláèe! A ty musí být jako malované!
Babibajky (43)
