Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (66)
Kdy¾ jsem si tak krásnì poradil se Saturninem, pustil jsem se nìkdy v polovinì osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdì a poslušnì tedy hlásím, ¾e i zde jsem poøádnì pøedbìhl dobu, ale svého Švejka mám opìt pouze schovaného v šuplíku – tedy pøesnìji na flešce! Opìt mi v hlavì nìjaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výbìr interpretù jsem tentokrát u¾ skromnì ponechal na budoucím neznámém re¾isérovi… Malou ukázeèku snad ale vá¾ení ètenáøi unesete:
Napsáno u¾ bylo mnoho knih, co pøíbìhù ukryto je v nich!
Nìkterou jen sotva doèteš, nebo» tì hned nudí,
Z jiných to zas pesimizmem na sto honù studí,
Jako by je napsal zvrhlý mnich!
Dobrých knih však nikdy není dost, co jsou samé maso, ¾ádná kost,
Málokterým knihám bývá do vínku to pøáno,
®e si na nich s gustem smlsneš veèer ba i ráno,
Rozdávají radost a ne zlost!
Nechcem tady dlouho chodit kolem horké kaše,
Je jen jedna kniha knih – a to je chlouba naše,
Jistì ji znáš, k té se ka¾dý velice rád vrací,
Vyvolává salvy smíchu mnohých generací.
Poruèík Dub, fekdkurát Katz, nadporuèík Lukáš,
Pøi èetbì té knihy knih a» chceš èi nechceš, jucháš,
U¾ jistì víš, která je to, které se to tejká,
Tak zvedni èíš a pøipij s námi na našeho Švejka!
Tak¾e teï ale mohu koneènì zabrzdit, zklidnit své grafomanské hormony a pokraèovat v „normálních“ svých ¾ivotních paradoxech.
Èas – potvùrka – pádil, koncem roku 1989 opìt jednou poøádnì trhnul oponou a do vlasti se zaèali vracet ti, které jsme více ne¾ dvacet let nevidìli. A k jednomu z nich se vá¾e následující vzpomínka, která vlastnì patøí opìt k tìm „mezirezortním“- Rozhlas, televize, hudba, politika.
V den první volby prezidenta Václava Havla jsme se veèer sešli v Redutì se „ztraceným“ pøítelem – basistou Janem Arnetem. Tedy - aby nebyla mýlka - „lépìji“ – kontrabasistou Honzou, kterého jsme slýchali na vlnách Hlasu Ameriky, kdy¾ komentoval jazzové festivaly z New Portu. Oboustranné nadšení a eufórie byly nepopsatelné! Honza nás pøátelsky drá¾dil a provokoval tøeba tím, ¾e si pøijel zaly¾ovat do Alp, ale ¾e je tam málo snìhu, a tak bohu¾el bude muset jet opìt „jen“ do Aspenu! Kdy¾ se pak dozvìdìl, ¾e léta pøedpovídám poèasí v televizi, suše opáèil – no – nìkdo to dìlat musí! A dodal, ¾e v Americe pøedpovídá poèasí z obrazovky dokonce bøichomluvec s velkou loutkou. Samozøejmì jsem se vùbec nezlobil, ba naopak. Tuto pøíhodu jsem pak po patnácti letech, v roce 2005, zveøejnil v pøímém televizním pøenosu z pøedávání rosnièek jako reakci na otázku, zda my, bývalí televizní prognostici poèasí souèasným rosnièkám nezávidíme jejich popularitu. Jak se to líbilo – nevím…
To u¾ ale opìt pìknì lítám v èase, a tak je ještì tøeba se krátce vrátit na konec roku 1992. Byl to mo¾ná osud, ale byl jsem u toho, kdy¾ se na televizní povìtrnostní mapì poprvé objevila zmenšená rozloha naší nové republiky. Na mapì souèasné povìtrnostní situace z 31. prosince byla ještì znázornìna celá Èeskoslovenská republika a na pøedpovìdní mapì na 1. ledna 1993 u¾ zmenšené území Èeské republiky. Na tuto relaci mám jednu z nejhezèích vzpomínek, nebo» jsem to naše zmenšení trochu okomentoval, i pøání do nového roku jsem pojal netradiènì, jako ¾e je lepší být zdravý a bohatý, ne¾ nemocný a chudý, a – kameramani ve studiu mi nakonec zatleskali! Fakt! Nekecám!
Pak jsme ještì my staøí moderátoøi poèasí „zají¾dìli“ poèasí na Primì a nìkteøí z nás pomáhali zaèínajícím rosnièkám na Novì, nebo» se jejich relace o poèasí zpoèátku natáèela na naší observatoøi ÈHMÚ v Praze - Libuši. A to u¾ by opravdu, ale opravdu mìlo k televizním vzpomínkám staèit.
Televize mo¾ná zasahuje do našich ¾ivotù více ne¾ je zdrávo, a to co se v souèasné dobì odehrává dnem i nocí na televizních obrazovkách je èasto bohu¾el pro našince nekoukatelné. Ještì štìstí, ¾e lze pøepínat a vypínat!
Pamìtníci, vzpomínejte!
