Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
U¾ dávno tuhle ulitu opustil poslední nájemník a nový ji nenašel asi proto, ¾e le¾ela napùl zasypaná v písku pod okrajem korálového útesu jakéhosi malinkatého ostrùvku, kam lidská noha málokdy zabloudila. Moc se jí to ale nelíbilo, mìla o sobì tu nejlepší pøedstavu a byla pøesvìdèená, ¾e si zaslou¾í lepší osud. Jak si tak sama pro sebe nespokojenì brblala, míøila z hlubin otevøeného moøe k pobøe¾í mohutná vlna a brala s sebou všechno, co se jí pøipletlo do cesty. I naši nespokojenou ulitu. Nezacházela s ní vùbec šetrnì, naopak, odírala ji pískem, tloukla s ní o kamení a nakonec ji vyhodila daleko na plá¾. A tam ji, napùl zasypanou, našel sbìraè mušlí. Prodal ji opálené turistce, která si ji doma polo¾ila na noèní stolek, aby si ka¾dou noc nechala zdát o pøekrásné dovolené na bøehu moøe omývajícího plá¾ malièkého ostrùvku.
A ulita? Byla velice spokojená se svým osudem, a kdy¾ si ji nìkdo pøilo¾il k uchu, zpívala mu o modravých hlubinách.
* * *
Lidi, lidi! To neznáte lidi! Jo, bejvávaly doby, to si pamatovala ještì moje bába, ¾e je ráno z celý dìdiny posbírali a vyvedli na pastvu tam na ty louky pod lesem. To byla lebeda! Tráva hustá, š»avnatá a jen køupkala. Pak se zalehlo do stínu a dìlalo se mlíko. A kdy¾ se veèer vracely do chlíva, nemohly vemena ani unést, tak byly plný.
Jen¾e tohle moje máma znala u¾ jen z vyprávìní. Lidi si jich nìjak pøestali vá¾it èi co. To jim hodili do ¾labu pár kopek ucuchtaný povadlý trávy, hnùj se kydal, a¾ kdy¾ nebylo kam lehnout, a proto¾e bylo míò mlíka pøi tom jejich „starání“, nalili do konve pár litrù vody od pumpy, co stávala u hnojníku.
No a my dneska u¾ ani nevíme, jak vypadá slunko, místo slámy máme pod paznehtama ¾eleznej rošt a o trávì se nám jen zdá. Cpou do nás jakýsi nechutný granule, mlíko máme øídký a je ho málo, kdybysme jím mìly ¾ivit vlastní telata, nejspíš by pošla. A z toho ze všeho jsme u¾ doopravdy šílený! My, krávy!
* * *
Ono to není jen tak stát se košíkáøem. Ale proboha, nemyslím toho, co plete košíky! Mám na mysli mladíka, který se s vìtším èi menším úspìchem sna¾í vhodit míè do koše vysoko nad palubovkou. No tak, nebuïte takoví snobi, co na tom, ¾e se tomu øíká basketbal? Mnì se víc líbí košíková a basta. Ale zpátky k tématu.
Košíkáø musí narùst pìknì vysoko, aby se mu líp trefovalo. Co se šprèkem metr padesát, ten a» si vybere nìco jiného na protáhnutí tìla. Košíkáø musí být mrštný, ¾ádné nepohyblivé nemehlo, to by trenér zrovna mohl postavit na høištì telegrafní sloup. Musí umìt vyskoèit hodnì vysoko nad protivníka. Taky nesmí být sobec a schraòovat si mièudu jen sám pro sebe, spoluhráèi by ho brzy nauèili dobrým košíkáøským mravùm. Musí hrát s láskou ke høe a pak ho i hra bude poslouchat. Jo, nemìl by zapomenout, ¾e mu nesmí zamrznout úsmìv, ani kdy¾ se pøi faulu poøádnì natluèe.
Nakonec vám prozradím, ¾e jednoho takového košíkáøe znám. Vy taky?
* * *
No to se ale sešla zajímavá spoleènost! ...Já jsem tady pøece šlechta ... myslí si o sobì upravená nablýskaná spoleèenská lodièka a svrchu kouká na ty druhé … Ó, co já vidím zajímavostí, kdy¾ se procházím mìstem … chlubí se ta druhá - vycházková … No vás bychom tak chtìly vidìt v zimních plískanicích … bruèí kozaèky vzadu v botníku …
Ach bo¾ínku, koneènì se tìch „španìlských bot“ zbavím. To byl zase den, v¾dy» u¾ nohy ani necítím, baèkùrky moje milované, kam jste se mi schovaly?
A unavené nohy slastnì vychutnávají pohodlí obuvi, nad kterou všechny ostatní ohrnovaly nosánek. Botky jedny hloupé, všechny pøece patøí jednìm nohám!